Re: SVOBODNE VONOKLASSKE FORUM - LUDVIK
Autor: Hezke Cteni (IP zapsáno)
Datum: 01.01.2008 23:52
HEZKE CTENI VAM PREJE LUDVIK:
>>>>>>>>
Totalitní stát – byl tu nebo nebyl?
Vstoupili jsme do roku, na jehož konci je osmička. Tedy číslo magické v naší historii. Ne, nebojte se, nebudu tady o osmičkovém roce opakovat všechno to, co se teď opakuje všude. Chci napsat něco jiného. Mohli jsme coby postkomunistická společnost do takového roku vstoupit důstojně – s tím, že víme (i když někdy nedostatečně) něco o své minulosti, a že díky kulatým výročím v letošním roce, můžeme tyto události reflektovat. No nestalo se.
Díky sociálně demokratickým zákonodárcům, kteří se podepsali pod elaborát soudruha Zdeňka Jičínského. Oním elaborátem Ústavnímu soudu ČR se dožadují zrušení Ústavu paměti národa (oficiálně pojmenovaného Ústav pro studium totalitních režimů) a to argumenty zasluhující naši pozornost.
Komunistický režim prý nebyl totalitní po celou svou „délku života“. Prý o totalitě můžeme mluvit jen v souvislosti s padesátými lety, kdy se zavíralo a věšelo. No nevím. Každý kdo tu žil před Listopadem 1989 a chápal tehdejší děje, mi dá za pravdu, že až do 28. listopadu 1989, kdy komunistické Federální shromáždění odhlasovalo vypuštění článku o vedoucí úloze KSČ z Ústavy, to tu žádná demokracie a pluralita nebyla (kromě posledních listopadových dní samozřejmě).
Ale protože jsem demokrat, neupírám soudruhu Jičínskému právo na jeho názor. Když se podíváte do jeho životopisu, tak on to ani jinak myslet nemůže. V letech 1952 – 1954 byl asistentem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pro doplnění: v té době už probíhaly velké vykonstruované politické monstrprocesy s komunisty i nekomunisty, byla likvidována církev, byly ničeny soukromé živnosti, zestátněny soukromé majetky a združstevňováno zemědělství. Podle komunistického práva, samozřejmě!
Od roku 1954 do roku 1964 byl docentem na Vysoké škole politické. Co asi bylo smyslem takové školy? A v těchto letech? Sekernická politika KSČ a ideologie na její podporu. Pak byl až do roku 1970 profesorem na pražské Právnické fakultě UK. Jaké právo vládlo v komunistickém režimu?
Podle komunistického práva, které má soudruh Jičínský pod kůží, byli zavírání lidé za svůj názor, ještě těsně před Pražským jarem 1968 například spisovatel(!) Jan Beneš. V letech 1968 – 1969 byl poslancem České národní rady. Ano, tehdy se to v politice měnilo. Ale kde Pražské jaro skončilo díky ruským tankům? A kde by skončilo, kdyby tanky nepřijely – a kde by bylo Jičínského místo potom?
To že tu je totalitní systém i v sedmdesátých a osmdesátých letech samozřejmě věděl a ani o tom nemusel diskutovat. Díky existenci totalitního režimu byl odstaven a právničil v pojišťovně a pak v Mototechně. Trochu jiná káva než v letech předešlých. A z jeho dnešní logiky tomu tak vlastně bylo z jeho strany zřejmě dobrovolně.
Ale co z toho pro tuto chvíli vyvodit závěrem? Počkáme si co řekne Ústavní soud. Zatím nabízím úryvky ze stati historika Jiřího Vančury „Občan a totalitní stát“, která je otištěna ve sborníku s názvem „Proč jsme v listopadu vyšli do ulic“. Sborník vyšel v nakladatelství Doplněk v roce 1999 a citované pasáže najdete na stranách 77 až 79.
„Totalitní stát svou moc neodvozuje z voleb, ale ze svého historického poslání…Totalitní stát vyžaduje oddanost a své občany k ní vede. Nepřipouští jiné názory než ty, které sám zastává nebo schválí. Mohou být rozšiřovány pouze informace, které vypovídají v jeho prospěch. Netrpí pochybnosti či dokonce nesouhlas s kterýmkoli ze svých rozhodnutí, a pokud se ten či onen z jeho kroků časem prokáže jako škodlivý a hloupý, jen státu, respektive komunistické straně, náleží, aby ho označil za chybu, kterou sám moudře napravuje.
Totalitní stát nepřipouští iniciativy, kromě těch, které byly předem politicky schváleny, případně, a to většinou, vymyšleny na stranických sekretariátech. Každý totalitní stát, jakmile uchopí moc, zruší dřívější bohatý rejstřík organizací, spolků a zájmových sdružení, všechno, na čem je založena občanská společnost. Vytváří pak velké a jednotné organizace, odborové, mládežnické, sportovní a další, do jejich vedení obsadí své exponenty a v souladu se Stalinovým učením je prohlásí za „převodové páky“ komunistické strany.
Instituce totalitního státu jsou neomylné a stát je ve všem občanovi nadřazen. Pokud jsou totalitní státy někdy nazývány fašistickými, právě ve vztahu mezi občanem a státem, jehož potřeby a zájmy mají vždy přednost před potřebami a zájmy občanů, je shoda největší. Není ve státním zájmu – zněla například stereotypní formulace, jíž příslušná Správa pasů a víz SNB odůvodňovala, proč tomu či onomu z našich občanů zamítla jeho žádost o cestovní pas nebo výjezdní doložku. Ale je to v mém zájmu (abych strávil čtrnáct dní na Jadranu nebo navštívil tetu ve Vídni), mohl namítat občan, jenže raději nenamítal, aby si u všemocného státu ještě nepohoršil.
Totalitní stát chce být slaven, proto všechna svá oblíbená výročí, každé volby, každý skutečný či domnělý úspěch mění v lidová díkůvzdání, na nichž přijímá hold své moudrosti a rozvaze. Trvá na tom, aby byl nejvyšší a jedinou autoritou. Nepřízeň, kterou totalitní stát projevuje církvím, nemá jen důvod politický (místo blaha posmrtného je třeba usilovat o blaho pozemské), ale především vyplývá z jeho urputné žárlivosti. Nepřipouští, aby vedle státu existovala nějaká jiná autorita, dokonce snad nadřazená; sám pro sebe si osobuje přikázání nebudeš míti bohů jiných přede mnou.
Totalitní stát se samozřejmě nepovažuje za novodobého boha, v tom mu brání jeho programový ateizmus. Osvojuje si však jeho všemocnost a neomylnost. A chce rozhodovat o všem – odtud jeho přívlastek „totalitní“. Nejen o základních, stejně jako o nejmenších politických opatřeních nebo o veškerém hospodářství, ale o celém životě svých poddaných, kterým by nejraději vlezl i do postele se svými radami, co je státu potřebné, co mravné a co nemravné. Nároky totalitního státu jsou nekonečné a záleží jen na obyvatelstvu, na jeho kulturní tradici, vyspělosti a odvaze jednotlivých občanů, jak daleko mu v jeho nárocích ustoupí.“
Co na to soudruh Jičínský?
Daniel Růžička