Že by odešla na jinou školu?

Je to pravda, bude dělat náměstka nové ministyni školství. Sobotka to dnes schválil. Nabízel ji to dříve Chládek, ale na vkus ředitelky tam bylo málo debilů, tak vydržela v Černošicích.

PRDEL, NE?

Ne, asi to tak bude. Za prestupem na msmt je snaha zvednout prumernou inteligenci zamestnancu obou instituci.

Od příštího roku se bude jako nový předmět vyučovat intrikánství a bonzáctví. Tento předmět si vydupali organizátoři petice a budou ho učit naše pučistky. Byl schválen radou "Za zlepšení školy ZŠ Černošice", ve které sedí naše místní hvězdy z televize. Proto se tento týden na naši školu uchýlila inspekce, aby dohlídna na to, že se vše správně podaří umístit do rozvrhů. V některých třídách se tento předmět učit nebude, tam už se to rozjelo v tomto roce. Sláva udavačství a závisti, vracíme se do dob komunizmu.

Správně a ten nový předmět bude vyučovat Kuzmic. Přeji mnoho úspěchů.

Ten předmět se tady vůbec učit nemusí, bylo by to nošení dříví do lesa :-(

Informace k novému angažmá p. ředitelky. Parlamentní listy 21.6. a Události 19.00, 20.6., možná NOVA.

deti by se mely naucit poznavat zobecnene slepce a slintajici idioty, viz. toxocariasis a syphilis [www.youtube.com]
a p. starosta by mel nasledovat kolegu ze Spokane, WA, USA [www.usatoday.com]

To myslíte vážně, že paní ředitelka povýší?

Ano, bude z ní prezidentka.

To je dobře, všichni jí to moc přejeme.
Krásné a ničím nerušené prázdniny přeje Kuzmic.

Zítra je vysvědčení, tak přeji jak dětem,rodičům a učitelům krasne a ničím nerušené prázdniny. Věřím, že příští školní rok bude lepší.I radní a zastupitelé již mají velké pochopení a za to velké díky.Obrat k lepšímu? Zjistili kde je pravda?

Ještě jednou krasne prázdniny a v září nashledanou
Váš milovaný Kuzmic.
Všem jsem vám odpustil, těšíme se na spolupráci.
Příští školní rok již bude lepší.Už jsme si přece na sebe zvykli.

Ještě jednou se omlouvám, že vás ruším z klidného spánku, ale mockrát přeji všem rodičům magické prázdniny a po prázdninách brzy naviděnou. Papa Kuzmic

Udání nezabírá, bulvár nezabírá. Teď už zbývají pouze anonymní urážky na tomto fóru. Chvála ubohosti.

Zatloukat,zatloukat,zatloukat!
A kdyz se to provali?
ZATLOUKAT!

Dobrý den,

i když jsem oznámil, že na tuto platformu již nevstoupím, cítím povinnost odpovědět. V prvé řadě děkuji za vyjádření a nekonfrontující příspěvek přispěvatele. Chápu jej proto nikoliv jako kyberšikanu, ale legitimní dotaz bez napadání a urážení a tak by to mělo být (mimo jiné v souladu s "Pravidly diskusního fóra" tak jak je jistě všichni četli a jak je všichni zajisté dodržují...).

Máte pravdu, že prostředí zde není úplně ideální, nicméně - pokud chceme nalézt nějakého kandidáta na post učitele, jistě mu nemůžeme okamžitě do znění inzerátu předkládat veškerá negativa, neboť by se těžko někdo "odvážil" do školy vůbec přihlásit (určitě by jej mimo jiné odradilo i to, co se píše na diskusním fóru :-) ) - a to si opravdu vzhledem k udržení chodu školy teď nemůžeme dovolit. Na druhou stranu - a to se nám potvrdilo - jsou zde učitelé (jak ze "staré gardy", tak i právě nově nastoupivší), s nimiž je velice podnětné komunikovat, s nimiž se velice dobře spolupracuje, kteří se nebojí (a opravdu nemají ani důvod) říci otevřeně svůj názor. Na tyto učitele sázíme a s nimi opravdu toto podnětné prostředí vzniká (a odhlédneme -li od problémů, i funguje). Učitelé mají možnost se realizovat (vznikly dva nové - školní kroužky, které zde před tím nebyly), učitelé mají možnost se vzdělávat (někteří studují), všem je umožněno jít na jim vybrané semináře (opravdu se nepamatuji, že by bylo za tento školní rok někomu "zakázáno", aby se šel vzdělávat, naopak tím, že mnozí se vzdělávají, vzniká řada suplovaných hodin za tyto kolegy). Nicméně nemohu mluvit za celou oblast prvního a druhého stupně, neboť osobně mám na starosti školní družinu a mimoškolní činnost (k tomu jsem byl také jmenován jako zástupce, přičemž se samozřejmě nezříkám své zodpovědnosti za určitý díl administrativy, kterou mám na starost - výkazy a samozřejmě suplování). Pokud tedy chcete bližší informace, pak se můžete jistě obrátit na statutární zástupkyni či zástupkyni pro 1. stupeň - obě kolegyně jsou otevřené k diskusi a mně osobně se s nimi velice dobře spolupracovalo.

Na závěr bych použil několik moudrých lidových přísloví, které se v podstatě v životě školy, ale i celé této společnosti (a nejen černošické) potvrdily a stále potvrzují - "Kdo chce psa bíti, vždycky svou hůl najde", "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají" - myslím, že to vystihuje celou situaci.

S přáním klidných prázdnin

Alexandros Charalambidis

Trošku se odběhlo od té otázky - končí pí.ředitelka,nebo nekončí ?!
Po Praze běží info,že údajně vyhrála konkurz na ředitelku jinde.
Jak se k tomu staví odpovědní z vedení radnice,když jim pí.řídící hodlá odejít po roce ve funkci? Vědí o tom? I kdyby ten konkurz nevyhrála,není to podraz na radnici,být ve funkci a cpát se jinam?!
Příliš mnoho otázek a odpovědi...........

Milí nespokojení rodičové,
školní rok končí na této škole, kterou v okolí nazývají Bronx :-) o týden dříve. Máte tedy ještě necelý týden času na změnu. Pokud jste nespokojeni, tak jsou stále v okolí a i v Praze 2 a 5 školy, kde budou ochotni vaše dítě přijmout. Přemýšlejte a buďte aktivní.
MM

[www.youtube.com]

MM napsal(a):
-------------------------------------------------------
> Milí nespokojení rodičové,
> školní rok končí na této škole, kterou v
> okolí nazývají Bronx :-) o týden dříve.
> Máte tedy ještě necelý týden času na změnu.
> Pokud jste nespokojeni, tak jsou stále v okolí a
> i v Praze 2 a 5 školy, kde budou ochotni vaše
> dítě přijmout. Přemýšlejte a buďte
> aktivní.
> MM



Bože tak si už ty děti seberte a tahněte do ... hlavně už tady neotravujte ty ostatní.
Mam pocit, že už vám to tolik lidí nežere už se baví něčím jiným. Takové primitivní nadhozy jsou průhledný

Pěnkava obecná

Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Čeleď: pěnkavovití (Fringillidae)
Rod: pěnkava (Fringilla)

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs) je malý pěvec z čeledi pěnkavovitých. Je široce rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule a díky svému častému výskytu v těsné blízkosti lidských obydlí je i dobře známá. Samec je díky svému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Naproti tomu samice je převážně nevýrazně hnědá se světle růžovým břichem.

Pěnkava obecná je převážně semenožravá, u mláďat však hraje významnou složku potravy i hmyz. Hnízdí v hustých keřích nebo na stromech, kde si staví úhledné hnízdo maskované mechem a lišejníkem.

Areál výskytu
Pěnkava je nejhojnější evropský pták,odhaduje se že V Evropě žije snad 10 až 20 miliónů pěnkav. Pěnkava obecná není vybíravá a náročná. Vyskytuje se v celé Evropě, na Azorských ostrovech, na Madeiře, na Kanárských ostrovech. Dále je známá z Asie a Severní Afriky. Obecně ji stačí jakýkoliv strom nebo skupina stromů, ale má nejraději hustší vegetaci. Její území zabírá většinou kolem 120 m².

Pěnkava obecná je velká asi jako vrabec domácí, dorůstá délky 14 – 16 cm, v rozpětí křídel měří 24,5 - 28,5 cm a váží 18 - 29 g.[1] Má poměrně štíhlé tělo, dlouhý ocas a krátký silný zobák typický pro semenožravé ptáky.

Samec je díky svému charakteristickému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Ve svatebním šatě má jasně hnědočervený hřbet, růžovou spodinu těla, modrošedé temeno, šíji a zobák a olivově zelený kostřec. V letu i v klidu jsou u obou pohlaví patrné také dva výrazné bílé pruhy na křídle a ocase. V prostém šatě je samec o něco méně výrazný a má poněkud bledší opeření, stále je však velmi charakteristicky zbarven.

Samice jsou po celý rok nepříliš výrazné, svrchu zelenošedé a spodinu těla mají šedou s růžovým nádechem. Mladí ptáci jsou samicím velmi podobní, na rozdíl od nich však nemají zelenavý ocas.[2]

Pěnkava obecná létá ve vlnovkách, na zemi poskakuje nebo pobíhá.[3]

Zpívající samec na větvi stromu
Ozývá se často a charakteristicky, obvykle jasným pink (při vábení) nebo trif (známým jako "volání deště"), za letu také známým jip-jip a při znepokojení nebo vyrušení nevýrazným ce-ce-ce-ce.[4][5] Samec zpívá z vyvýšených míst, nejčastěji z koncových větví stromů a keřů od února do července,[5] často je velmi snadno určitelný i díky vystavování své jasně oranžové hrudi.

Zpěv pěnkavy obecné je všeobecně známý a tvořený řadou zvučných jasných tónů (v základu rrr-čafčafčafrajčák).[5][6] Trvá maximálně 5 sekund, za minutu ho tak samec může zopakovat až 10 ×. Má navíc i 2 nebo 3 odlišné verze a v různých částech světa je jeho podoba proměnlivá. Samci zprvu obvykle opakují zpěv po ostatních zástupců svého druhu, ale občas mohou odposlouchat i hlasy jiných druhů pěvců, např. kanárů.[7]

Pěnkava obecná se mimo hnízdní období, kdy se sdružuje do párů, vyskytuje samotářsky, přes zimu i ve společnosti s jinými zrnožravými ptáky, nejčastěji s pěnkavou jikavcem. Zdržuje se přitom hlavně na stromech, ale pro potravu většinou slétá na zem.[5]

Patří mezi zrnožravé ptáky, tzn. že značnou část potravy u ní zabírají semena, u tohoto druhu konkrétně až tři čtvrtiny,[8] převážně přitom semena plevelná a obilná, zbylou jednu čtvrtinu z celkové potravy tvoří bobule, pupeny a malí bezobratlí živočichové (hmyz, pavouci, housenky), kteří hrají významnou roli hlavně u mláďat. Přes zimu, kdy je potravy nedostatek, se stálí ptáci stahují více do parků a zahrad[9] a proto bývá často k vidění i na krmítkách,[5] kde preferuje zejména slunečnicová semena.

Pěnkava obecná je kvůli své malé velikosti a velké hojnosti častou obětí nejrůznějších predátorů. Dospělí ptáci se stávají častou kořistí jestřábovitých dravců (krahujců, poštolek), sov a koček, na vejcích a holátkách se často přiživují zase ptáci z čeledi krkavcovitých (nejčastěji straky, sojky a vrány).

Páření
Samec je v období rozmnožování silně územní a ze svého teritoria vyhání všechny možné samčí konkurenty. Při námluvách načechrává peří a pozornost samice se snaží upoutat vábením a vystavováním své jasně zbarvené hrudi.[9]

Na stavbě hnízda, která začíná již v březnu, se podílí pouze samice. Je obvykle umístěno ve výšce 2 - 10 metrů[7] na bočních větvích stromů nebo keřů a základním materiálem pro jeho stavbu jsou rostliny a kořínky, které slepuje pavučinami, z vnitřní strany jej často vystýlá pery a ze strany vnější hnízdo maskuje lišejníky, mechem a občas i jiným měkkým materiálem.[9]

Hnízdí jednou nebo dvakrát do roka,[6] jednou v rozmezí od dubna do května, popřípadě podruhé v rozmezí od června do července.[9] V každé snůšce bývá 4 - 6 světlých, 19 × 14,5 mm velkých vajec s řídkým tmavým skvrněním,[5] na jejichž sezení se podílí pouze samice. Mláďata se líhnou po 12 - 13 dnech a zprvu jsou oběma rodiči krmena malými bezobratlovci. Hnízdo opouštějí zhruba po 13 - 14 dnech.[9]

Zatím nejstarší zaznamenaný jedinec se ve volné přírodě dožil celých 14 let.[1]

Pěnkava obecná je jedním ze tří zástupců rodu Fringilla, společně s pěnkavou jikavcem a pěnkavou kanárskou. V Evropě se společně s ní vyskytuje pouze jeden zástupce tohoto rodu, pěnkava jikavec, která je zde však zastoupena vzácněji.[p 1] Její latinské druhové jméno, coelebs, lze do češtiny přeložit jako vdovec a odkazuje na každoroční chování samic, která svá hnízdiště opouští o něco dříve než samci.[10] Tento název druhu přiurčil švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758.

Vyskytuje se v několika poddruzích, jejich počet je však neustálený. Nejčastěji jich však bývá uváděno 7 - 8.

Výr velký

Říše: živočichové (Animalia)

Kmen: strunatci (Chordata)

Podkmen: obratlovci (Vertebrata)

Třída: ptáci (Aves)

Podtřída: letci (Neognathae)

Řád: sovy (Strigiformes)

Čeleď: puštíkovití (Strigidae)

Rod: výr (Bubo)

Binomické jméno

Bubo bubo
L., 1758

Výr velký (Bubo bubo) je velký druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae). Často je mu přezdíváno král noci.


Rozlišuje se nejméně 20 poddruhů, které se dělí na 3 skupiny. Z toho 2 monotypické jsou někdy považovány za samostatné druhy: výr bledý (Bubo ascalaphus) a výr bengálský (Bubo bengalensis). Většinu Evropy obývá výr velký evropský (Bubo bubo bubo), Pyrenejský poloostrov v. v. španělský (B. b. hispanus), východní část evropské části Ruska po Ural v. v. východoruský (B. b. ruthenus) a Ukrajinu jižně od Kyjeva a Charkova, Besarábii, Krym, Kavkaz a Malou Asii v. v. černomořský (B. b. interpositus).[1]

Velký mohutný pták a jedna z největších sov, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice je těžší než samec a má větší rozpětí křídel.[2] Délka těla je 60–75 cm, rozpětí křídel 160–188 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 1500–2800 g, samice mezi 1750–4200 g.[3]

Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova). V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto(oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby.

Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním.

Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů, severozápadní Francie a severní Skandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí). Stálý a potulný druh zimující v hnízdním areálu.[1]

V ČR hnízdí na většině území, hlavně ve středních polohách, ale ve vhodném prostředí i v nížinách. Začátkem 20. století byl u nás v důsledku trvalého pronásledování téměř vyhuben, k postupnému navyšování stavů začalo docházet až po vyhlášení zákonné ochrany v roce 1929. V letech 1973–77 byla celková početnost odhadnuta na 400–600 párů a v období let 1985–89 na 600–950 párů. Mezi dvěma sledovanými obdobími se výrazně zvýšil také počet obsazených kvadrátů, a to téměř dvojnásobně z 35 % na 63 %. Při sčítání v období let 2001–03 byly početní stavy odhadnuty na 600–900 párů.[1][4]

Stanoviště

Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.

Potrava

Živí se hlavně malými a středně velkými savci a ptáky, zřídka požírá také obojživelníky, plazy, ryby a větší hmyz. Ze savců v potravě převažují druhy o hmotnosti do 2 kg, jako jsou hlodavci, králíci a zajíci, dokáže však udolat i lišku nebo srnče.[3][5] Z ptáků vedle holubovitých, krkavcovitých nebo kachnovitých běžně loví také dravce a jiné druhy sov. Složení potravy je značně závislé na místní potravní nabídce. Ve svém revíru totiž přednostně loví kořist nejhojněji se vyskytující a nejlépe dostupnou.[6] V Jeseníkách bylo v letech 1955–87 ve vývržcích a jako kořist na hnízdech zjištěno celkem 7144 obratlovců. Ze savců se nejvíce objevoval hraboš polní, ježek, potkan, zajíc, myšice a hryzec vodní, z ptáků koroptev, káně lesní, kalous ušatý, puštík obecný, holub domácí, bažant a vrána šedá.[1] Na třech lokalitách v severních Čechách bylo v období let 1962–79 rozborem vývržků a zbytků potravy zjištěno celkem 3549 obratlovců v 80 druzích, z nichž 59 druhů představovali ptáci, 19 savci a 2 obojživelníci. Podíl savců v potravě dosahoval 57,3 %, ptáků 42,3 % a obojživelníků 0,42 %. Zdaleka nejčastěji se objevoval hraboš polní (31,2 %), následovaný zajícem a koroptví (oba po 8,7 %). Na jedné ze sledovaných lokalit byl mezi lovenými druhy významně zastoupen také racek chechtavý (14,1 %; v celkovém souhrnu 3,7 %).[6]

Velikost loveckého revíru závisí na úživnosti lokality. Obecně přitom platí, že revíry s bohatší potravní nabídkou jsou menší a nejsou bráněny proti ostatním příslušníkům vlastního druhu, může tedy docházet k jejich překrývání. Lovecká aktivita výra začíná podle ročního období a povětrnostních podmínek v pozdně odpoledních, většinou však až v časně večerních hodinách, a trvá až do časně ranních hodin. Kořist vyhlíží při pomalém letu nízko nad terénem, nebo vsedě z vyvýšeného místa.[6] Při lovu za velmi špatných světelných podmínek se řídí hlavně sluchem, kořistí se tak většinou stávají zvířata, která se chovají hlučněji.[1] Menší kořist polyká celou, u větší často nejprve oddělí hlavu. Při konzumaci ježků začíná obvykle břichem a ostny porostlou kůži nechává nedotčenou. Nestravitelných částí, jako je srst nebo kosti, se zbavuje ve formě vývržků.[6]

Rozmnožování

Výr velký vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Zpravidla zůstávají věrní i hnízdům, ve kterých jim byla vybrána mláďata. Tok probíhá v lednu až únoru a trvá přibližně 14 dní. Samec si během něj vyznačuje teritorium výrazným „hú–hú“, které občas prokládá i jinými zvuky, připomínajícími zvláštní řehot. Samice se v době toku ozývá hlouběji, ale tišeji než samec.

Hnízdo je na zemi nebo na skále, výjimečně i v dutině stromu nebo ve starém hnízdě dravců, volavek či čápů černých. Za výstelku mu slouží pouze v místě rostoucí byliny, spadané listy nebo rozdrobené vývržky. Hnízdí jednou ročně, přijde–li o vejce v počátku inkubace, může snést náhradní snůšku, ztratí-li však mláďata, již se tak zpravidla nestává. Koncem března nebo počátkem dubna snáší 1–4 téměř kulatá, čistě bílá vejce o rozměrech 60,20 x 49,37 mm a hmotnosti přibližně 73,3 g. Snášena jsou v intervalech 2-3 dní, samice začíná sedět od snesení 1. nebo 2. vejce. Samec ji během celého období inkubace krmí, kořist jí ale většinou nepředává přímo na hnízdě. Doba sezení je 34–36 dní. Mláďata jsou po dobu prvních dní zahřívána samicí a později již krmena oběma rodiči. Po 5–6 týdnech opouštějí hnízdo a rozlézají se dál po okolí, rodiči jsou však krmena až do dosažení vzletnosti, k čemuž dochází ve stáří 9 týdnů.

Je paradoxní, že ačkoliv je výr velký největší sova, vybrat jeho hnízdo je opravdu jednoduché. Matka se sice staví výhrůžně, syčí a nafukuje se, ale pokud to člověka neodradí, dává se zpravidla na rychlý ústup a pouze z povzdálí smutně houká. Na rozdíl od podstatně menších puštíků, kteří svou snůšku fanaticky brání proti jakémukoliv útočníkovi, včetně člověka.

Ztráty na hnízdech jsou vysoké, v ČR dosahují 28,9 %. Lokálně se však lze setkat i se ztrátami daleko vyššími; např. v Českomoravské vrchovině nebylo úspěšných 58,4 % započatých hnízdění. Nejčastější příčinou ztrát je člověk, dále predace (často výrem velkým), nepříznivé počasí a neoplozená vejce.

Pohlavní dospělosti dosahují zřejmě na konci 1. roku života, poprvé však hnízdí až ve stáří 2–3 let. Nejvyšší známý věk ve volné přírodě je 18 let a 11 měsíců, v zajetí se může dožít až 60 let.[1]

Význam a ochrana

Výr velký je člověkem odpradávna pronásledován jako škodná, což vedlo v mnoha částech Evropy téměř k jeho vyhubení. Podrobnější studie, která by racionálně hodnotila význam přítomnosti výra v honitbě na stav lovné zvěře přitom dodnes chybí.[1] Dříve byl využíván k lovu „na výrovku“, při kterém se přivázal na relativně viditelné místo, poblíž se ukryl lovec s puškou a vyčkávalo se na agresivní reakce dravců a krkavcovitých, kteří na výra útočili, vše ostatní ignorovali a dostali se tak před pušku. Podobně se nepřátelství denních ptáků využívá i při odchytu ptactva za účelem kroužkování, kdy se maketa výra umístí před ornitologickou síť.

V ČR je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněn jako ohrožený druh. Z dat získaných od našich okroužkovaných ptáků vyplývá, že nejčastější příčinou úhynu je zabití elektrickým proudem, dále srážka s dopravními prostředky (železnice, silnice) a nelegální odstřel. Je však pravděpodobné, že střelení ptáci budou mít na celkové mortalitě ve skutečnosti větší podíl, jelikož jejich nálezy nikdo nehlásí nebo jsou řazeny do kategorie „mrtev bez bližších údajů“.[7]

recka spojka [www.dailymail.co.uk]

Nemám nic proti současnému vedení školy, ale už delší dobu mi hrozně vadí ty neskutečně špinavé toalety na ZŠ Černošice. Toalety páchnoucí močí, ušmudlaná podlaha a všude prach a neskutečně špinavé dlaždice. To že jsou odpadky na zahradě nemá cenu ani řešit. Uklízeč Maštalíř na místo toho aby něco dělal, jen stojí a vykecává se a pomlouvá vedení školy. Jak je možné že zaměstnanec na úklid který je zaměstnán na HPP, je v práci pouhé 2 hodiny? Nejsem první kdo si toho všiml. Vážená paní ŘIDITELKO, uděláte s tím už konečně něco než to začne řešit higiena?

Ne, neudělá s tim nikdo nic. Taky mi to vadí, a ten drbna leze na nervy kde komu. Zdraví našich dětí je až na posledním místě. Budova na ZŠ v Černošicích byla vždycky zanedbaná. Není divu když tady zaměstnávaj uklízeče chlapa, kterej si sebou tahá do práce svoje dva psy.

Ve staré špíně se špína nová ztratí.

Ubožáci.

O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK SI MYLI PODLAHU

To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé. Ale oni to vždycky tak neuměli, protože mají malé a nešikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty, jako má člověk, jenom takové malé polštářky a na nich drápky. A tak nemohli dělat všechno tak, jak to dělají lidé, a do školy nechodili, protože škola není pro zvířátka, ba ne, to ne! Co myslíte? Ta je jen pro děti!
A tak to u nich v tom jejich bytě vypadalo všelijak. Něco udělali dobře a něco zas ne, a tak tam mívali někdy také trochu nepořádek. A tak jednoho dne viděli, že mají ve svém domečku tuze špinavou podlahu.

"Poslouchej, pejsku," povídá kočička, "máme tu nějak špinavou podlahu." - "Taky se mně zdá, že už je nějak moc špinavá," povídá pejsek, "jenom se koukni, jak mám od té špinavé podlahy umazané tlapky." - "Tuze špinavé je máš," povídala kočička, "fuj, to je hanba! Musíme tu podlahu umýt. To přece lidé nemají takovou špinavou podlahu. Ti ji někdy myjí."

"Dobrá," řekl na to pejsek, "ale jak to uděláme?" - "To je přece lehké," řekla kočička. "Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní." Pejsek šel s hrncem pro vodu a kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak si šla pro něco do komory; měla tam asi schovaný kousek uzené myši. Zatím přišel pejsek s vodou a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to a bylo to nějaké růžové. "Aha, to bude něco dobrého," povídá si pejsek, a jak měl na to chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal kousat.

Ale chutnalo to nějak nedobře. Zatím přišla kočička a slyší, že pejsek nějak divně prská. Podívá se na něj a vidí, že pejsek má plnou hubu pěny a z očí mu tekly slzy. "I propána!" křičela kočička, "co se to, pejsku, s tebou děje? Vždyť ty jsi nějaký nemocný?! Vždyť ti kape z huby pěna! Co to s tebou je?" - "Ale," povídá pejsek, "našel jsem tu něco na stole a myslil jsem, že je to nějaký sýr nebo nějaké cukroví, tak jsem to sněd. Ale ono to strašně štípe a dělá se mně z toho v hubě pěna."

"Ty jsi ale hloupý," zlobila se kočička, "vždyť to bylo mýdlo! A mýdlo je přece k mytí, a ne k jídlu." Aha," řekl pejsek, "proto to tak štípalo. Au, au, to to štípe, to to štípe!" - "Napij se hodně vody," poradila mu kočička, "potom to přestane štípat." Pejsek se napil, až všechnu vodu vypil. I štípat to přestalo, ale pěny bylo moc. Tak si šel utřít čumák o trávu a pak musel jít znova pro vodu, protože všechnu vypil a už žádnou neměli. Kočička měla jednu korunu a šla koupit nové mýdlo.

"Tohle už nesním," řekl pejsek, když kočička přinesla to nové mýdlo, "ale jakpak to uděláme, když tu nemáme žádný kartáč!" - "Na to jsem už myslila," povídá kočička, "však ty máš na sobě takové hrubé a ježaté chlupy, jako jsou na kartáči, a tak můžeme tu podlahu vydrhnout tebou."

"Dobrá," řekl pejsek a kočička vzala mýdlo a hrnec s vodou, klekla na zem, vzala pejska jako kartáč a vydrhla pejskem celou podlahu. Podlaha byla celá mokrá a moc čistá také nebyla. "Měli bychom ji ještě něčím suchým vytřít," povídá kočička. "Tak víš co," řekl pejsek, "já už jsem docela mokrý, ale ty jsi suchá a máš takové pěkné měkké chloupky na sobě, to je jako ten nejlepší ručník! Teď zas vezmu já tebe a vysuším tebou podlahu." Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, ale zato pejsek a kočička byli mokří a strašně špinaví od toho, jak jeden druhým tu podlahu myli, jako kdyby pejsek byl kartáč a kočička utěrka.

"No, to vypadáme," řekli si oba, když se na sebe podívali; "podlahu teď máme čistou, ale zato my jsme teď špinaví! Takhle přece nemůžeme být, to by se nám každý smál! Musíme se vyprat!"

"Vypereme se, jako se pere prádlo," řekl pejsek. "Ty, kočičko, vypereš mne, a až budu vypraný, tak zas já vyperu tebe." - "Dobrá," řekla kočička. Nanosili si do necek vody a vzali si na to valchu. Pejsek vlezl do vany a kočička ho vyprala. Drhla ho na té valše tak silně, že ji pejsek prosil, ať tolik netlačí, že by se mu mohly do sebe zamotat nohy. Když byl pejsek umytý, vlezla zas do necek kočička a pejsek ji vypral a tlačil tak silně, že ho prosila, aby ji na té valše tolik nedřel, že jí vydře do kožichu díru. Potom jeden druhého vyždímali. "A teď se usušíme," řekla kočička. Uchystali si šňůry na prádlo. "Nejdřív pověsíš na šňůru ty mne, a až budu viset, tak slezu a pověsím zas tebe," řekla kočička pejskovi. Pejsek vzal kočičku a pověsil ji na šňůru, jako se věší prádlo. Ani na to nepotřebovali kolíčky, protože se na té šňůře mohli udržet drápky. Když kočička už visela, slezla zase ze šňůry dolů a pověsila pejska.

Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo. "Svítí na nás sluníčko," povídá pejsek, "to brzo uschnem." Jen to řekl a začalo pršet. "Prší!" křičeli pejsek a kočička, "zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!" Honem skočili oba z té šňůry dolů a běželi domů schovat se pod střechu. "Prší ještě?" povídala kočička. "Už přestalo," řekl pejsek a opravdu, už zase svítilo sluníčko. "Tak si zas pověsíme prádlo," povídala kočička. Tak šli a pověsili se zase na šňůru; nejdřív pověsil pejsek kočičku, a když visela, tak zase slezla a pověsila pejska. Tak tam oba na té šňůře viseli, jako visí prádlo, a libovali si, že zase svítí sluníčko a že jim pěkně uschne prádlo! A zase začalo pršet. "Prší, zmokne nám prádlo!" volali pejsek s kočičkou a běželi se schovat. Pak zase svítilo sluníčko, tak se zas na tu šňůru pověsili, pak zase pršelo, tak utekli, a pak zas bylo sluníčko, tak se zas pověsili a tak to šlo až do večera. A to už byli oba docela suší. "Prádlo máme suché," řekli si, "tak je dáme do koše." Tak si vlezli do koše, ale pak už se jim chtělo spát, tak tam usnuli a oba se v tom koši krásně vyspali až do rána.



JAK SI PEJSEK ROZTRHL KAŤATA

Když ještě pejsek a kočička spolu hospodařili (však jsme o tom tuhle vypravovali, jak si šikovně umyli podlahu a jak se potom oba na slunci sušili) a měli ještě svůj domeček a vedli si v něm své hospodářství, byla jednou velikonoční neděle, a tak si řekli, že půjdou spolu na výlet. Sluníčko pěkně svítilo. "Půjdeme třeba do lesa," povídá pejsek, "kampak jinam bychom šli, když je tak hezky?"
"I třebas do lesa," řekla kočička. "Jenom škoda, že nemám žádný slunečník, když sluníčko tak krásně svítí. Dělala bych s ním v lese parádu. To jistě ještě nikdo neviděl kočičku s parapletem."

"Ale však ono ti to neuškodí, když tě sluníčko trochu opálí," povídal pejsek; "jsi beztak po té dlouhé zimě nějak bledá. A teď už se dlouho neolizuj a pojď!"

"No, a pojď!"

"No, no, vždyť se přece musím drobátko upravit, když jdu v neděli ven," řekla na to kočka. "Člověk musí přece na sebe trochu hledět. Podívej se jen na sebe, jak to vypadáš: máš jedno ucho nahoru a druhé nakřivo. Uši se mají nosit stejně."

Pejsek si narovnal uši a šli. Cestou si vykládali, co budou v lese dělat. Že si tam budou hrát na schovávanou a na Jeníčka a na Mařenku a chvíli taky na honěnou. A pak že si lehnou na záda do trávy a budou se dívat nahoru na modré nebe.

Co tak šli, koukal se na ně z křoví zajíc. "Hehe," začal se posmívat, "ten pejsek má jedno ucho nahoru a druhé nakřivo! Takhle," a udělal to po pejskovi. Bylo to pravda. Pejsek si nedal na uši pozor a měl každé jinak. "Koukej, on se ti posmívá!" řekla kočička. Pejsek se na zajíce rozzlobil a rozběhl se za ním do křoví. Ale zajíc utekl a byl už dávno pryč.

"Ono v tom křoví bylo moc trní," řekl pejsek, "ale kdybych byl chtěl, byl bych ho dohonil."

"Škoda šatů do takového trní," řekla kočička a šli do lesa dál. Když tak šli, potkali je o kousek dál Milan a Milena Tarantovi z Nuslí, Mimi a Helenka Neumannovy, Věrka Langrová a Alenka Čapková, Otík Štorchů a Boženka Samešová a obě Mazánkovic děti taky a Zorka Kubíková a ještě jiné děti, které si tu šly na výlet. Děti se podivily, jak pěkně si tu jdou spolu pejsek s kočičkou, a ještě se za nimi ohlédly, ale pak se začaly smát. "Jéjej," volaly, "koukejte, holky, koukejte, kluci, ten pejsek má roztrhané kalhoty! Kouká mu z nich košile!"

"Prý mám roztrhané kalhoty," povídá pejsek. "Podívej se, kočičko, že ne." Kočička prohlížela pejska ze všech stran. "Ba ano, pejsku, už to tak je. Katě jsou vzadu roztržené až hanba."

"To bude od toho, jak jsem vlítnul za tím zajícem do trní," bědoval pejsek. "To je ostuda, takhle roztrhané katě, zrovna na velikonoční neděli. Kdybychom to aspoň mohli spravit. Nemáš s sebou nit?"

"To nemám," povídala kočička, "ale snad něco cestou najdeme, nějaký kousek provázku nebo něco takového."

"Hele," rozhlížel se pejsek, "tamhle myslím něco je!" Koukají a byla to dlouhá dešťovka. Ležela tam rovně natažená a myslila si, zeji nikdo nevidí. "Vždyť je to rovné," šťouchla do dešťovky kočka, "to je tužka." Dešťovka se lekla a zamotala se do kolečka. "Ba ne," křičel pejsek, "to není žádná tužka, vidíš, je to provázek! Vezmi ho a zašij mně ty katě!"

Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě. "Tak, teď už se mně nikdo nebude smát," liboval si pejsek a šli zase dál a povídali si o Sněhurce a Sedmi havranech.

Jak tak šli, dešťovka se ze svého leknutí vzpamatovala. "Já přece nejsem žádný provázek, já jsem dešťovka," pomyslila si a začala se potichu z těch katí pomalu soukat ven. Šlo to těžko, protože kočička prošila dešťovkou díru křížem krážem, ale konečně se jí to přece podařilo a vyvlíkla se polehounku až do půl ven. "Tak prosím, že jsem dešťovka," řekla, "to teprve bude vidět, až vylezu celá ven."

Šla kolem slepice a vidí, že pejskovi vylézá z katí dešťovka. "Počkejte trochu," řekla pejskovi, "tadyhle," a vyzobla a vytáhla dešťovku a spolkla ji, "tadyhle byla dešťovka a ta vám myslím vyžrala do kalhot díru. Ani bych nevěřila, že dešťovky žerou také kalhoty. To by ani žádný neřek, co je dnes na světě špatnosti. - Však jsem ji za to potrestala: snědla jsem ji a už je po ní."

Kočička se dívá a vidí, že pejsek má katě zase celé rozpárané. "Vždyť to byl provázek na zašití kalhot," řekla slepici, "a vy jste nám ho, kmotra, snědla. Čímpak teďka zašijeme pejskovi kalhoty?"

"Ba ne," povídá slepice, "namouduši, byla to dešťovka a žádný provázek; to byste koukala, jak se kroutila! Dešťovky, to já znám, a zrovna jsem měla na dešťovku chuť. A jestli chcete ty kalhoty zašít - však taková díra v katích dělá opravdu ostudu, zvlášť dneska, na velikonoční neděli - já sice žádnou jehlu a nit nemám, ale když půjdete ještě o kousek dál, tak tam bydlí švadlena a ta vám to snad zašije."

Tak teda šli pejsek s kočičkou k švadleně. "Hm, panečku, to je pořádná díra," povídá švadlena, "ale dnes je velikonoční neděle a to já nešiju. Ledaže byste mně za to udělali také nějakou práci:

to byste mně museli vychytat v komoře všechny myši. Ale to vám povídám, ne abyste mně tam vypili mléko a snědli mazanec a telecí s nádivkou!"

Pejsek s kočičkou slíbili, že myši vychytají a že v komoře nic nesmlsají. Švadlena je zavedla do komory. Myši se lekly pejska a kočičky a zalezly do svých děr. "Však já je dostanu ven," šeptala kočička. "Postav se, pejsku, doprostřed komory a dělej tam ‚Tancuj, tancuj, vykrúcaj' a já pak obstarám to ostatní."

Pejsek se postavil doprostřed komory a čile se tam do kolečka vykrúcal. "Jéjej!" začala volat kočička, "to je k smíchu, to je k smíchu, tady je pejsek v roztrhaných kaťatech a on se ještě k tomu vykrúcá!" Myši byly zvědavé a chtěly se také zasmát. Tak vylezly ze svých děr, chechtaly se pejskovým katím a kočka je vychytala, že tam ani jedna myš nezbyla.

"Dobře jste to udělali," pochválila je švadlena a zašila pejskovi díru v kalhotech. "A protože jste mně v komoře nic nesmlsali, tak vám dám něco s sebou." Dala jim každému hrneček mléka a kus mazance a pejsek s kočičkou šli spokojeně domů.



JAK TO BYLO NA VÁNOCE

"Heč," povídala kočička pejskovi, "já něco vím." - "A copak?" divil se pejsek. "Heč," povídá kočička, "já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi." - "Hehe," těšil se pejsek, "ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!" - "Ba ne," řekla kočička, "on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic." - "To je chyba," prohlásil pejsek, "pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti." - "No právě," povídala kočička, "taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst."
"To je pravda," řekl pejsek, "jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!" - "Tak půjdeme," rozhodla kočička, "ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát."

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. "Já už vím," povídá pejsek cestou, "já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ." - "Jakýpak zakletý princ," smála se mu kočička, "když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi." - "Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna," řekl pejsek, "však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala." - "Proč bych se nedrbala," řekla kočka, "když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné." - "A já bych mohl říci," chlubil se pejsek, "že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko." - "Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat," usoudila kočka, "ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek." - "Ba, to je pravda," řekl pejsek, "od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek."

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.

Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. "Propánajána," povídá si, "copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!"

Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: "Pane Čapek, my vám jdeme poradit." - "Děkuji vám," zvolal pan Čapek radostně, "vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,' rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.' Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát."

"Uděláme vám to, pane Čapek, lacino," povídá na to kočka, "třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas." - "To vím," podivil se pan Čapek, "ale co s tím?" - "Ó panečku, s tím je mnoho," řekla kočka, "kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas."

"To taky vím," povídá pan Čapek, "však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně."

"Jakpak nebere?" řekla kočka, "malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát." "Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení," připojil se pejsek. "Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!' - nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.

Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky."

"A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška," připojila se kočka, "nás to taky bolí, zrovna tak jako psy." - "A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi," řekl pes. "Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu."

Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a - protože jsou vánoce - k tomu měchýř z ryby. Psovi - ten fíky, datle ani pomeranče nejí - dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. "Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino," řekli pes s kočičkou, "zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!"

Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.

Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. - Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.