Jelen lesní (Cervus elaphus), známý také pod názvem jelen evropský, je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých (Cervidae). Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Člověkem byl později zavlečen i do jiných částí světa, např. do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny.

Po celá století byl jelen lesní velmi oblíbenou lovnou zvěří, což na značné části jeho areálu rozšíření platí dodnes. Ačkoli byla jeho početnost často viditelně oslabena, díky zpětné reintrodukci do volné přírody a mnoha ochranářským opatřením přežívá v poměrně hojném počtu i v současné době.
Vzhled

Jelen lesní patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 – 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 – 240 kg. Samice jsou oproti samcům značně menší, dorůstají 160 – 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 – 170 kg. Ocas přitom měří 12 – 19 mm a v kohoutku dosahují výšky 120 až 150 cm. Velikost i hmotnost je však velmi proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší (C. e. elaphus) může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách (např. poddruh z Korsiky) mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.

Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou navíc patrná i prodloužená srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena lesního se vyznačují skvrnitým zbarvením, které u některých poddruhů (např. C. e. barbarus z Maroka) přetrvává i do dospělosti. Mezi zbarvením různých poddruhů jsou patrné odchylky, např. jelen karpatský (C. e. montanus) má i v letní srsti patrné šedavé tóny a nebývá u něj vyvinuta hříva, u západoevropských poddruhů (skupina C. e. hippelaphus) je zbarvení červenější a hříva více vyvinuta. Jeleni z polopouštních oblastí, např. jelen bucharský (C. e. bactrianus) mají zbarvení spíše plavé nebo žlutavé. U některých poddruhů jsou krční partie výrazně tmavší než zbytek těla.

Existuje i několik barvených mutací jelení zvěře. Nejznámější jsou jeleni bílí, chovaní např. v oboře Žehušice poblíž Kutné Hory. Tito jeleni nejsou albíni, neboť mají pigmentované (modré či hnědé) oči. Jejich původ je nejistý, geneticky patří ke kavkazským a severoíránským jelenům (poddruh C. e. maral), Do českých zemí se první bílí jeleni dostali počátkem 18. stol.,kdy je věnoval Petr I. císaři Karlu VI. Císař je umístil v oboře poblíž Bradýsa nad Labem. Druhá zásilka přišla roku 1780 z Persie a převzali ji příslušníci nejvyšších českých šlechtických rodů: knížata Valdštejn, Schwarzenberg, hrabata Kinský a Černín. Zvířata však přežila jen Valdštějnům a Kinským. Valdštejnové je chovali do roku 1890 v oboře v Mnichově Hradišti. Kinští bílé jeleny vysadili v Chlumci nad Cidlinou, roku 1829 je však věnovali hraběti Thunovi, který je umístil na svém panství v Žehušicích. Tito jeleni nejsou čistokrevní, byli zkříženi s obvykle zbarvenou zvěří tuzemského původu, ale i s dovezenými americkými jeleny wapiti. Další stáda bílých jelenů žijí v oborách v Německu, Dánsku a Rakousku.
Parohy
Jednotlivé části jeleního parohu
a) očník – první výsada
b) opěrák – druhá výsada
c) nadočník – třetí výsada
d) koruna – vrchol parohu
Ukázka vývoje parohu
(všimněte si růstu a vývoje jednotlivých výsad)

Nejtypičtějším znakem pro samce jsou parohy, které každý rok, obvykle na konci zimy, shazuje. Na jaře, kdy jelenům rostou parohy nové, jsou porostlé jemnou ochrannou sametovou vrstvou, nazývanou líčí, která rostoucí paroh vyživuje a později je vytloukána o stromy. Parohy jsou tvořeny kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích navíc objevují jakési výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které s přibývajícím věkem rostou a přibývají. Samec s jednou výsadou, která se nazývá očník, se v myslivecké mluvě označuje jako vidlák. Druhá výsada se označuje jako nadočník. Třetí (roste však jako druhá v pořadí), poslední pak jako opěrák; samci s ní se poté nazývají šesteráci. Rozvětvené zakončení parohu se za výsadu již nepovažuje a označuje se jako koruna (viz obrázek vlevo – paroh šesteráka).
Rozšíření

Jelen lesní je rozšířeným a v mnoha zemích i hojným druhem sudokopytníka. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze v její nejsevernější části. Na území Asie obývá její střední a západní část a zasahuje také na území Malé Asie. Jedná se přitom o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.

V minulosti se předpokládalo, že obývá i území Severní Ameriky, díky DNA testům je však dnes populace žijící na tomto území považována za zcela samostatný druh – jelen wapiti (Cervus canadensis).

Ačkoli jeho početnost obecně roste (zvláště na území států, kde byli téměř zcela vyhubeni jeho přirození predátoři), v některých částech světa je jeho populace stále na poklesu. Příkladem je například severní Afrika. V některých státech byl v minulosti zcela vyhuben (Albánie, Izrael, Jordánsko, Libanon, Mexiko, Nepál, Turkmenistán) a nevyskytuje se zde dodnes, v některých byla jeho populace zachráněna díky vypouštění uměle odchovaných jedinců zpět do volné přírody (Řecko, Kazachstán, Maroko). Člověkem byl zcela zavlečen např. do Austrálie, Chile, Portugalska, Argentiny nebo na Nový Zéland.[1]

V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.[1]
Ekologie

Samci se mimo říji zdržují většinou samostatně, samice naopak ve skupinách, které mohou čítat až 50 jedinců. Aktivní bývá obvykle až za soumraku, kdy ho můžeme vidět při pastvě na lesních paloucích.

Dosahují rychlosti 40 km/h, krátkodobě i 78 km/h.[2]
Potrava

Jelen lesní je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. V kterémkoli období se jelení zvěř živí zejména velkým množstvím travin a bylin, které spásá na lesních mýtinách, podél cest a okolo lesa, zkrátka na všech místech, kde je díky slunečnímu světlu rostlin dostatek.

Jedinou výjimkou jsou dny, kdy je země přikrytá příliš vysokou vrstvou sněhu. Byliny a tráva reprezentují v příhodných měsících až 80 % jelení stravy. V noci se stádo odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí nebo kukuřici. V zimě stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin: jeleni se živí ostružiníkem, břečťanem nebo okusováním kůry mladých stromků. Mají také rádi kůru a větévky břízy, habru a borovice lesní. Dostatek energie dostává vysoká zvěř i z plodů – bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jí ale též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.
Predátoři

Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk, občas na ně může zaútočit i medvěd. Kolouši se zase mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci většinou ohání svými parohy a snaží se tak predátora zastrašit, samice obvykle spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.
Rozmnožování
Souboj samců v období říje

Samci jelena lesního jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic.

Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 – 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok.

Ve volné přírodě se jelen lesní dožívá průměrně 10 – 13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
Nemoci jelenů

virové: hemoragická nemoc jelenů (virus z čeledi Reoviridae), endemická paréza jelenů (původce neznámý, pravděpodobně slow virus), vzteklina (Lyssavirus), infekční bovinní rhinotracheitida (virus z čeledi Herpesviridae), hlavnička (virus z čeledi Herpesviridae), klíšťová encefalitída (virus z čeledi Flaviviridae), papilomatóza (virus z rodu Papillomavirus)
bakteriální: paratuberkulóza (Mycobacterium paratuberculosis), Q–horečka (Coxiella burneti), Antrax (Baccilus anthracis), chlamydióza (Chlamydophila spp.)
parazitární
prvoci: Giardia intestinalis, Cryptospordium parvum, Eimeria spp., Toxoplasma gondii, Babesia divergens, Sarcocystis gracilis, Neospora caninum
helminté: motolice jaterní, Fascioloides magna, Dicrocoelium dendriticum, Paramphistomum cervi, Moniesia benedeni, Taenia cervi, Taenia hydatigena, Dictyocaulus noerneri, Muellerius capillaris, Bicaulus sagitatus, Elaphostrongylus cervi, Haemonchus contortus, Teladorstagia spp., Cooperia spp., Trichostrongylus spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Trichuris spp., Setaria cervi
pavoukovci a hmyz: Ixodes ricinus, Cervicola longicornis, Solenoptes burmeisteri, Hypoderma acteon, Cephenemyia auribarbis

Jeleni a člověk
V mytologii a náboženství
Jelen lesní

Zobrazení jelení zvěře se objevuje již v paleolitickém umění, například ve francouzské jeskyni Lascaux. Později jej nacházíme v umění Sumerů (motiv dvou jelenů, chráněných mytickým orlem se lví hlavou), Chetitů, Keltů, Skythů a dalších starověkých civilizací.

Zejména pro Skythy měl jelen velký význam, byl pokládán za průvodce mrtvých, který ukazuje duši cestu na Onen svět. Proto byly sošky jelenů, zhotovené z bronzu i ze zlata, často ukládány do skythských hrobů. Své koně skythští náčelníci často zdobili maskami s umělým parožím, které jim mělo dodat jelení vzhled. Takové masky byly nalezeny např. v mohylách Pazyrycké kultury na jižní Sibiři.

Chetitská bohyně Rutaš i keltský bůh Cernunnos byli vládci zvířat a jsou zobrazováni s jeleními parohy na hlavě. V mnoha keltských i slovanských příbězích se objevuje motiv víly v podobě laně, která se vdá za smrtelníka, jako se to stalo irskému hrdinovi Finnovi, který s takovouto vílou zplodil syna jménem Oissin, což znamená v překladu Kolouch. Podobný motiv laně (někdy bílé), která se promění ve vílu, se objevuje i v českých či polských pověstech.

Ve staroindickém eposu Rámajána se sluha démona Rávany jménem Máríča promění ve zlatého jelena, aby odlákal hrdinu Rámu od jeho ženy Síty a mohl Sítu snáze unést. Šintoisté v Japonsku věří, že brouk roháč je vlastně malý okřídlený jelínek, který představuje kami jelenů. Pro Číňany měly v jejich mýtech i lékařství větší význam než jelen lesní místní druhy – jelen milu a jelen sika. Parohy jelenů v lýčí, tzv. panty, jsou dodnes v Číně, Korei a na Sibiři ceněny jako posilující lék, protijed či afrodisiakum. Mladé parohy nakládané v lihu byly k obdobným účelům používány v době renesance a baroka rovněž v Evropě.

Jelen se objevuje i v mýtech severoamerických indiánů. V mýtu Algonkinů běžící jelen na počátku věků oživuje dosud mrtvou zemi. V místech, kde se jeho kopýtka dotknou země, vytryskne voda nebo vyraší tráva. Podle kalifornských indiánů zase jelen daroval člověku oheň. Lakotové věří, že jelen je pánem kouzla lásky (narážka na jelení říji) a může člověku své kozlo propůjčit. Jelení zuby používali severoameričtí indiáni, např. Lakotové, Apači nebo Mandanové jako ozdobu oděvu a z parohů vyráběli Mandanové i Irokézové hrábě. Jakiové ze severozápadního Mexika pokládali jelena za posvátné zvíře a v době jelení říje tančili jelení tanec v maskách zhotovených z vycpaných jeleních hlav. Karukové a Jurokové ze severní Kalifornie tančili tanec bílého jelena, který měl představovat každoroční obnovu světa. Čerokíové si zase vypráví bajky o soupeření jelena s králíkem, který chtěl jelena připravit o parohy a nakonec mu ze závisti vyrazil přední zuby v horní čelisti (jelenům, stejně jako jiným přežvýkavcům, chybí řezáky v horní čelisti). V případě indiánských mýtů a rituálů však často není jisté, o který druh jelena se jedná. Může jít jak o jelena wapiti, tak o jelence běloocasého či ušatého.

V antické mytologii jelen doprovází bohyni Artemis či její římský protějšek Dianu. Její posvátnou laň ze zlatými parohy měl za úkol polapit hrdina Héraklés. Lovec Aktaión, který Artemis nešťastnou náhodou spatřil nahou při koupeli, byl bohyní za trest proměněn v jelena a poté zadáven vlastní psí smečkou. Při Dionýsových mystériích býval obětován kolouch, ztotožněný s tímto bohem. Věřící poté pojídali jeho syrové maso, čímž dosáhli mystického spojení s bohem Dionýsem (jistá paralela s křesťanskou eucharistií). Z jeleního paroží byl postaven oltář Apollóna v chrámu na ostrově Délu. Tradice zdobení oltářů jelením parožím je však známa i na Kavkaze, kde se například v Gruzii udržela i po přijetí křesťanství.

Jelen má značný symbolický význam i v křesťanství. Jelen či laň hledající napajedlo jsou symbolem lidské duše, toužící po Bohu, srov. biblický verš Jako laň touží po čisté vodě dychtí má duše po tobě, Bože. (Ž. 42:1). Jelen se světly na výsadách paroží či s křížem mezi parohy symbolizuje v legendě o sv. Hubertovi Krista. V díle německého barokního básníka Friedricha von Spee je ukřižovaný Kristus přirovnáván ke kolouchovi, který se chytil do oka a visí v něm za hrdlo. Jelen je také atributem některých křesťanských světců, jako jsou sv. Hubert, sv. Eustach, sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois.

V dílech antických přírodovědců a zejména ve středověkých bestiářích se o jelenech uvádí různé pověry a tvrzení, která dnešnímu člověku připadají absurdní nebo směšné. Tvrdilo se například, že si jeleni chodí barvit paroží do milíře. Podle jiných údajů jelen ukrývá shozené parohy tak, aby je nenašli lidé, protože si je vědom jejich velké ceny. Pokud jelen zeslábne nebo onemocní, musí sežrat hada, aby do jeho těla vstoupil hadí jed. Potom se napije, vyzvrací a vykálí, načež celý omládne a zkrásní - v tomto případě se jedná o sezónní línání a barvoměnu jelení zvěře.
Lov

Pro svůj impozantní vzhled, značnou velikost a chutné maso patřila jelení zvěř již od pravěku k oblíbené kořisti člověka ve všech oblastech svého výskytu. V mnoha oblastech lovci vyvinuli pozoruhodné způsoby, jak tato ostražitá zvířata přelstít. Severoameričtí indiáni se při lovu maskovali jelení kůží s parohy a při přiblížení zvěř stříleli šípy. Aztécké a mayské kodexy zobrazují chytání jelena do oka, zatímco močická a incká keramika dokládá společný lov jelena huemula do sítí.

Asyřané, Babylóňané či Peršané lovili jeleny a daňky s pomocí koní či dvoukolých vozů, také je chytali živé do lasa a chovali v královských oborách. Řekové a Římané dávali přednost pěšímu lovu se psy nebo používali pasti. Xenofón ve svém spisu Kynagetikos (překládá se jako „Psovod“ nebo „O lovu“) doporučoval nejprve chytit koloucha, aby svým voláním přilákal laň. Staří Římané používali jeleny při hrách v cirku a jejich maso podávali jako vybranou lahůdku při hostinách.

Ve středověku byla jezdecká štvanice na jelena pokládána za mužnou zábavu, jíž se věnovali i mnozí panovníci. Český kníže Jaromír byl při lovu na jelena zajat svými nepřáteli, král Václav I. při nehodě na lovu přišel o oko.

V 17. století došlo k přeměně středověké jezdecké štvanice v propracovanější parforsní hon. Jedná e o společný způsob lovu za použití jezdeckých koní a smečky honicích psů. Povely účastníkům lovu se předávaly pomocí troubení na lovecké rohy. Například když psi spatřili jelena, troubil se signál „En vue!“ (na dohled). Nakonec byl jelen psy zpravidla uštván a obklíčen, což bylo oznámeno tzv. „Stop fanfárou“. Některý z lovců pak jelena dorazil (dal mu záraz) loveckým tesákem, přičemž se troubil signál halali (z franc. Há, la lit – tj. „Hle, již leží“). Právě signál halali, oznamující úspěšný konec lovu a zároveň poctu složené zvěři, byl později přejat i do jiných způsobů lovu, kde se používá dodnes. Po ulovení jelena se celý lov ukončil tzv. curée, kdy byla ukázána jelení trofej a své odměny, v podobě vnitřností a méně kvalitních částí masa, se dočkali lovečtí psi. Parforsní hony u nás zanikly v průběhu 19. století, nejdéle se pořádaly v Pardubicích, kde v konečném důsledku stály u zrodu Velké pardubické. Dědictvím parforsních honů jsou dosud místy pořádané svatohubertské jízdy, při nichž však už není lovena zvěř.

Hlavně v 18. století byl oblíben lov jelení i jiné (především černé) zvěře v leči obestavěné plátny. Jednalo se o surový způsob lovu, při němž byla zvěř nahnána do ohrady, postavené z vysokých plachet či sítí, napnutých na tyče. Lovci (často i dámy) ji pak ostřelovali z krytých vyvýšených altánů. Mezi zvláštní milovníky tohoto způsobu lovu patřili císař Karel VI. a jeho žena Alžběta Kristýna. Je známo, že jen sama císařovna dokázala při jednom podobném lovu složit více než 200 laní a jelenů.

V současné době se jelení zvěř loví obvykle osamělými způsoby lovu – na čekané z posedu nebo šoulačkou. V říji je možno jelena ulovit také vábením (napodobením jeleního troubení). Ze společných honů se jelení zvěř, především holá (kolouši a laně) loví naháňkou a nátlačkou. Živou jelení zvěř je nejvhodnější odchytávat do lapacích ohrad nebo pomocí narkotizační střely. Trofejí z lovu jelení zvěře je samozřejmě paroží, ale také zakrnělé špičáky mandlovitého tvaru, tzv. kelce či grandle, které se dříve využívaly jako součást mysliveckých šperků. Pro chutné maso se jeleni někdy chovají na specializovaných farmách. Vzhledem k jejich agresivitě, nárokům na prostor i kvalitu potravy se však pro podobné účely příliš nehodí. Vhodnějšími druhy pro farmový chov jelenovitých jsou daněk skvrnitý nebo jelen sika.

Já nechápu, co těmi články chtějí básníci vyjádřit.....

Taky nechápu, ale chápu, chtějí odpoutat pozornost od školy - je tam moc problémů!

Proč školy v dnešní době nefungují? /Chodí po mailu - zkráceno/

Poslední dobou se ve svém okolí stále častěji setkávám se stanovisky tohoto typu: Přijali jsme do firmy kluka / holku těsně po škole a ona / on nic neumí. Nedokáže vyřešit triviální praktické problémy, neumí se ani zeptat, jak to má udělat. Když se pídím po podrobnostech, dozvím se, že ač se jedná o absolventa ekonomického oboru, neumí pracovat s Excellem, má problém ovládat Outlook, nedokáže napsat reklamaci, protože neví, jak vypadá. K sečtení čísel 20 a 30 potřebuje kalkulačku a neví, že hlavní město Polska je Varšava. A navíc je takový absolvent přesvědčen o své dokonalosti a nepostradatelnosti.

Základní problém je v celkové koncepci základního a středního školství. Škola má dnes děti bavit, má přistupovat individuálně ke každému žáku a zohledňovat jeho specifické potřeby. V případě středního školství s maturitou se z původně do určité míry výsadních oborů stává záležitost, na kterou má student právo. Řada škol má problém s tím, aby vůbec otevřela ročník, proto bere i žactvo, které by se dříve, za minulého režimu, nedostalo ani na zedníka. Skoro všechna „systémová“ zlepšení se v praxi odehrávají pouze na papíře ...

Podívejme se na školství jako celek trochu podrobněji. Základním pojmem dnešního školství je slovo problém. Má ho skoro každý žák. Jeden je dyslektik, druhý dyskalkulik, třetí má kombinaci obojího a k tomu pochází z Mongolska, čtvrtý je z rozvedeného manželství, pátý je sociálně slabý, šestý je na hranici normálnosti a Aspergerova syndromu. Žáci bez tzv. „problémů“, které si dnešní režim, v diktátu od EU, vyrobil, takřka nejsou. Tím, že byly zrušeny speciální školy, nebyli tito žáci zpracováni odborníky, kteří dokázali řadu projevů eliminovat a čtyřhodinové školení z žádného učitele specialistu neudělá, i když samozřejmě dostane certifikát o tom, že je proškolen.

„Socialistické“ osnovy byly nahrazeny školními vzdělávacími programy. Ty jsou psány podle tzv. rámcových vzdělávacích programů, což je v praxi snůška všeobecných a nicneříkajících keců, které dělají z populace akorát hlupáky, ale ... A tak všechno, co bylo z minula je zatracováno, ačkoliv dříve ze škol odcházeli lidé natolik vzdělaní, že když emigrovali tzv. na západ, okamžitě se uplatnili. Není to zvláštní ?? Navíc je dnes doba, kdy je biflování považováno za překonané, požaduje se interpretace. S algebrou či vyjmenovanými slovy se tak žáci toliko zdvořile seznámí, ale učivo se pak již zpravidla neprocvičuje, neboť by to smrdělo memorováním.

Tvůrci školské koncepce si ale neuvědomili, že i na interpretaci potřebuji mít určité penzum (nabiflovaných) znalostí. Ve výsledku tak máme v lepším případě stádo žáků ochotné se hádat o čemkoliv, ale nemající sebemenší argument pro nebo proti. Neustálé diskutování, přecházející v permanentní neklid, rozhádanost každého s každým, to je dnešní styl.

Prestiž učitelů hraje rovněž významnou roli. Občas zaslechnu v tramvaji matku, která říká malému, školou povinnému dítěti, že „paní učitelka je kráva“. Byť vím z vlastní zkušenosti, že je hovězích typů ve školství relativní dostatek, má tato hodnotící věta obrovský dopad na možnosti učitele ohledně vzdělávání. Když vám rodič řekne, že je někdo blbec, budete si ho potom vážit a poslouchat ho? To prestiži učitele taky nepřidá… Mimochodem, aby učitelé nebyli za voly a učitelky za krávy, procházejí takřka neustále nějakým školením. Lektoři často nevědí, o čem mluví, mají v prezentacích gramatické i faktické chyby.

Tím se dostávám ke školství střednímu. Již poměrně dlouhou dobu je nekriticky protežováno maturitní vzdělávání. Ono to vypadá ve výroční zprávě hezky, když se napíše, že 75 % studentů dosáhlo na maturitu, ale Gaussova křivka je neúprosná a školy musely jít s požadavky dolů. Krásným příkladem je obor Kosmetička. Kdysi učební obor byl povýšen na obor maturitní. Nechápete? Já také ne. Klasické řemeslo, jenže to bylo dříve a co bylo dříve, všechno je naprosto špatně! Výsledek?

Kapitolou samou pro sebe je pak školení ke státním maturitám. Ty byly s velkou slávou po třináctiletém vyvíjení vypuštěny do světa, aby se na nich, co dva roky, něco měnilo, protože „to nevyhovuje potřebám škol“. Na každou změnu navazuje školení a diplom, přestože se vlastně zkouší pořád to samé. Za každé školení pak dostane pedagog certifikát, podle jejichž počtu se (papírově) hodnotí kvalita učitele – např. bez určitého diplomu nemůže sedět člověk u maturit, protože se změnil celkový dosažitelný počet bodů za ústní zkoušku ... Taky by všechny ty diplomy měl mít řádně vyvěšené ve školním kabinetu …

Středních škol je navíc ku počtu potenciálních prváků příliš, takže berou často kohokoliv, aby vůbec otevřely ročník a tím naplnily úvazky učitelů. Studenti chodí do školy neradi. Je to proto, že maturita není jejich cílem, ale jakousi „povinností“. Musí si tu školu holt odsedět, aby dostali „certifikát“. Jelikož se nudí, visí neustále přes mobil na Facebooku nebo na YouTube a o novinky se dělí s lidmi okolo. Pokud jim chce učitel telefon zabavit, dozví se, že na to nemá právo (což je pravda) a jede se dál.

Takže proč školy nefungují? Je to dáno kombinací několika faktorů. Prvním z nich je odpor k biflování, které bylo označeno slovutnou EU za překonané. Nic na tom, že učitelem národů je náš J.A.Komenský, který ač pokrokový, nic takového nezavrhoval. Druhým, pak neustálé zohledňování a rozvíjení (nebo aspoň konzervování) různých poruch učení či „problémů“. Třetím je naprostý nezájem většiny žáků a studentů o studovaný obor. Trochu vnímají výsledek, který jim často určili rodiče, ale nejsou schopni a ochotni pro něj sami něco dělat.

Současná generace náctiletých je zvyklá na okamžitý efekt – jen první má cenu! Přidám si někoho do přátel – jsme přátelé. Mám chuť na pizzu – nechám si ji přivézt do školy. Pro řadu z nich je dlouhodobější úsilí naprosto sprosté slovo. To se prostě nenosí! Čtvrtým faktorem je pak fakt, že i když učitel chce žákům „šlápnout na krk“, je nakonec vždycky na straně poražených, protože si lemplové stěžují …

... Takže se nedivme tomu, co ze škol vychází, v čem jsme nuceni žít a s čím do budoucna musíme počítat. A to do takto „fungujících“ tříd, kde už to většina učitelů v sobě vzdala a je vnitřně znechucena (když se ještě přihlédne k finančnímu ohodnocení), přijde novela školského zákona, do běžných tříd budou přicházet žáci sociálně zanedbaní a ve velké míře s těžkým zdravotním postižením. Přeje si to opět EU a její přání = rozkaz, a naše ministerstvo není proti, tak to tak bude a my ostatní, „těšme se“! To jsme, přátelé, chtěli?! Já tedy ne, komunista jsem nikdy nebyl a svoje vzdělání jsem nabyl poctivě s trvalými vědomostmi …

Toto vlákno si čtu už dlouho a většinou zůstávám "čumět s otevřenou hubou" co tam někteří přispěvatelé dokáží naťukat. Ale předchozí příspěvek ve mě zarezonoval, protože přesně popisuje i moje pocity a poznatky.
Školy všech stupňů poskytují minimum praktických znalostí a dovedností a zatěžují děti/studenty lidskoprávně-ekologistickými kecy. Učitelé/ky nemají prakticky žádné pravomoci a žactvo si dělá co chce. Mobil je fetiš a jsem přesvědčen, že někteří závisláci si ho berou i na záchod...
Zanedlouho začnou do školy chodit děti, jejichž (minimálně) matky se narodily do "rozvinutého kapitalismu s lidskou tváří". A to bude teprve mazec... Jejich osobnosti budou tak rozvinuté, že dělat učitele bude totální očistec.
Závěrem vyhlašuji, že NIKTERAK nekritizuju žádnou konkrétní školu či její učitele. Je to jen obecné postesknutí. Také nemám nic proti mobilům a IT technologiím. Jen jsem stále zastáncem přísloví VŠEHO S MÍROU. Vietnamský přístup "čím víc proužků, tím víc ADIDAS" považuji za velmi ŠKODLIVÝ!

Podepisuji každé slovo z předešlého příspěvku. Moje dítě chodí na 2.stupeň ZŠ a protože z něho nechci mít polointeligenta (třeba i s vysokoškolským titulem), musím jeho "dovzdělávání" věnovat dost času i doma. První dítě chodilo do školy ihned po revoluci a výuka byla na nesrovnatelně vyšší úrovni. Až po čase státu a EU došlo, že stádo tupých ovcí se ovládá lépe a aby se ovce nebouřily, budou mít všechny vysokoškolský diplom.
Bohužel, zdejší školu ovládly v současné době matky, které se narodily do "rozvinutého kapitalismu s lidskou tváří". Na současných problémech školy má značný podíl i názorový střet těchto matek s rodiči, kteří ještě chtějí vzdělané děti v tom dobrém slova smyslu.

Oprava - matky, které již prožily většinu života v " rozvinutém kapitalismu s lidskou tváří".

Naprostý souhlas s posledními dvěma větami.
Vzpomínám si mlhavě - a třeba mě i někdo opravte - jak se rok či dva zpátky na popud nějaké takové matky řešilo, že "nepedagogický" pracovník školy nemá co vůbec hovořit s dětmi. Přeloženo do češtiny - školník nemá co někomu přikazovat čistit si boty. Dnes jsme ve fázi, kdy si některé angažované matky vynucují pomalu přístup do výuky, protože se cítí být povolány hodnotit její kvalitu. A problém je , že vedení školy a města nedovede tyto osoby poslat ve vší slušnosti do patřičných míst, ale naopak tyto pseudoproblémy řeší, nebo spíše rozmazává. A tento přístup zavedl školu tam, kde dnes je.

ze "dříve ze škol odcházeli lidé natolik vzdělaní, že když emigrovali tzv. na západ, okamžitě se uplatnili, Nezavisly, 24.06.2015 22:45," rika neco zejmena o inteligenci, schopnostech a nadejich lidi, kteri odchazeli a odchazi. Norimbersky trychtyr neexistuje. Lahodny ministr je absolvent vojenske politicke akademie klementa gottwalda, sefka akreditacni komise je profesorka dejin delnickeho hnuti v latinske americe,... , osn vysoky komisar pro uprchliky je byvaly president socialisticke internacionaly, a honzak je elektro odbornik pres frekvencni odezvu, co se ukaji nad tim, ze dokaze z kopce v zatackach predjet na jizdnim kole cca 300kg motocykl s 90kg jezdcem v 15kg vystroji.

Co to je, když se řekne…
Potřebuje norimberský trychtýř
V památném Norimberku nad řekou Pegnitz se roku 1607
narodil Georg Filip Harsdörfer, učenec, spisovatel a městský radní.
Psal německy i latinsky a s básníkem Johanem Kleinem založil tzv.
„Pegnitzký řád“, literární společnost pro pěstování německého
jazyka a poezie. Všechny jeho spisy odnesl čas, zapomenuto je
i jeho osmisvazkové dílo, jímž chtěl dát základní vzdělání ženám,
a ze všeho zbyl v lidské paměti jen titul dvoudílné knihy, který zní:
„Harsdörferova učebnice aneb básnický trychtýř, jímž lze německé
básnické a rýmovací umění v šesti hodinách do hlavy nalít.“ A už
jsme doma, u slavného norimberského trychtýře, který se v Norimberku
ještě dnes prodává zpodobněn na veselé pohlednici. Knihu
samu by se dnes asi nikdo neodhodlal přečíst, i když slibuje
výsledek tak vydatný v tak krátkém čase.
Není to tak dávno, co se mluvilo o čarodějné metodě výuky
cizích jazyků, kdy by se v polospánku díky zázračnému přístroji
vědomosti nalily do hlavy bez zdlouhavého učení – mučení.
Bohužel dodnes žádný takový „přístroj“ nebyl vynalezen a to naše
stýskání, že potřebujeme norimberský trychtýř, abychom si ušetřili
práci, je pouze utopií!

Není to o tom jestli uklízí chlap,ale je to o přístupu a zodpovědnosti.
Jsem chlap a uklízím a myslím si,že nido nemůže ani popel na mnou uklízené wc!

Program jednání Rady Hl.M.Prahy na den 30.6.2015
k návrhu na jmenování ředitelky
příspěvkové organizace Konzervatoř
Duncan centre, Praha 4, Branická 41
-
předáno 24.6.15
radní
Ropková
9.45
Přizvaní:
Mgr.Němcová
PhDr. Lisnerová

Už věříte ?
Co na to naši Černošičtí radní ?

Doufám, že jí dají papaláši z radnice kladný posudek. Pak, ale nechci vidět ten čurbes na konzervatoři. Snad tam mají taky nějakého Filipa co se nechá rok sa půl zahat za nos. Jinak by byla holka na dlažbě.

Asi byla v Černošicích málo vytížená, tak si vzala vedlejšák :-)

Pokud jí to vyjde, tak jí to přeju. Koncentrace příšer tam bude jistě menší.

Ja myslím, že větší

nepochopeno...

Není jiná možnost, než vypsat výběrové řízení na nového ředitele školy a je zcela jedno, zda paní ředitelka bude nebude nebude přijata jinam. Nemá smysl se zastávat někoho, kdo si hledá místo jinde. Je jenom škoda, že pokud pan starosta (vedení města) o úmyslu paní ředitelky odejít na jinou školu věděl, mohlo se výběrové řízení připravit s dostatečným předstihem a od září mohl nastoupit nový ředitel. Pokud nevěděl (a tomu bych se dost divil), tak to o vztahu zřizovatel-ředitel také něco vypovídá. Nicméně, tak jako tak, paní ředitelka nám poslala jasný vzkaz - hledejte si nového ředitele.
M.S.

Co jiného čekat od tohoto fóra, nežli kopance do ředitelky a plivance na starostu.

Dokola je bulánek.

Dokola: Co byste dělal vy, kdybyste byl na místě starosty a věděl, že paní ředitelka vyhrála konkurz jinou školu?
M.S.

Chápu, některé názory se na toto fórum "občanské společnosti" nehodí. Ponechám tedy tento prostor kopancům a plivancům.

Ten názor prosím.
M.S.

12:18

a jak jako víme, že to starosta věděl? fakt nebo domněnka?

Nevím jestli věděl, že paní ředitelka dělá konkurz na jinou školu. Možná mu to neřekla.
M.S.

dobrý, tak jen abychom měli jasno... váš příspěvek ve 13:10 vypadal, jako že víte, že to starosta věděl

Tak to se omlouvám, ale napsal jsem jenom, že bych se dost divil, kdyby to nevěděl. Několikrát jsem četl a na vlastní uši slyšel, jak je pan starosta s paní ředitelkou v kontaktu, ale hlavně si myslím, že když chce odejít ředitel školy na jinou školu, tak by to měl zřizovateli říct aby se podle toho zřizovatel včas zařídil. Ale možná jsem naivní, možná si to paní ředitelka nechala pro sebe a pana starostu o svém záměru neinformovala. Tak asi takhle.
M.S.

Ať tak nebo tak, uvidíte, že za to budou to moci lumpenrodiče z tohoto lumpenfóra.

Kdo za co může není vzhledem k budoucnosti školy až tak podstatné. Podstatné je, že paní ředitelka chce odejít a my bychom tedy měli začít hledat nového ředitele. Neumím si moc představit, že bychom měli ředitelku, která ale zároveň ředitelkou na naší škole již být nechce. Takže mě z toho logicky vychází dohoda o odchodu a následně konkurz na nového ředitele.
M.S.

Pokud jsem správně pochopil obsah dnešních několika bodů programu Rady HMP, mělo by se jednat pravděpodobně již o jmenování nových ředitelů na vyjmenované školy ...