no ja videl hodne lidi jist v McD. To si nebudou Cesi tam, jen sami Emericani....

Odpudive


Ludvik

Kopratinko, myslim ze umite dobre strilet.

Zdravime vsechny!
Siam Reap and Angkor Wat byly skvele. Sravili jsme tri dny jezdenim po temples. Nektere jseo zachovane, nektere restaurovane a nektere jsou nechany tak a prorusta jima dzungle. Popisovat se to neda, slova na to nestaci. Zkuste to najit na Wikipedia. Ludvik mel zazitek- podel cesty mezi temples jsou opice, ktere zebraj. Kdyz jsou na vsech ctyrech, jsou asi tak tesne nad koleno vysoke. Deti prodavaji banany. Tak jsme trs malinkejch bananu koupili a krmili jsme opice. nektere by se odvazili vzit si banan z ruky, ale to jsme se zase neodvazili my. Ludvik mel genialni napad a hodil bananem po jednom samci a schvalne ho trefil. Opicak se strasne naprdnul, zacal cenit zuby, vydavat zvuky a sel primo na Ludvika. Ostatni opice tahly za nim. Tak jsme zacli couvat a Ludvik nasel na zemi tenounky klacik a tak ho zvednul a opicakovi s nim zacal hrozit. Prekvap[ive to stacilo, asi maji opice zkusenosti s klacky. Zacaly couvat a my jsme rychle odesli stredem. Jeste jsme stacili zbytek bananu nahazet tem malym a slabym (ty velke jim to vzdycky braly). Kdyz se chodi kolem temples, vsude jsou prodavaci vody, piti, ovoce- je tu sliene vedro a vsichni krici "pajnapl seer! Kold voter seer! Kold Kouk seer"vysokyma hlaskama a jsou strasne neodbytny. Deti se snazej prodat pohledy, naramky a kdovico jeste. Po 4 dnech jsme opustili Siam Reap i s nasim hotelem, kde jsme platili $4 za noc a jeste extra jsme nadavkem meli obrovske svaby a pavouky asi 7 cm velke (telo asi 3 cm v prumeru a pekne masite). Odjeli jsme autobusem do Phnom Penh. Tady jsme se byli podivat v kralovskem palaci a jeli jsme na Killing Fields, kde za Pol Pota byly popraveny desetitisice lidi (takovych mist bylo po Cambodia plno) a jeste jsme navstivili veznici, kde z 20 000 lidi, ktere ji prosly jenom 7 prezilo. Strasny. Historie Cambodia je opravdu silena. Za Rudych Khmeru a Pol Pota zahynulo asi 2 miliony lidi- vyvrazdeno, umrelo hlady, nemocema, vycerpanim z nucenych praci... Pol Pot se rozhodl udelat agrarni komunisticky stat, vystehoval mesta, zrusil penize, zrusil posty. Roztrhal rodiny, lidi odsunul na venkov, kde museli pracovat v polich. Kdo byl jakkoli vzdelany nebo byl necim podezrely, byl popraven.
Z Phnnom Penh jsme se vydali do SV Cambodia do provincie Ratana kiri do mesta Ban Lung. Autobus vyjel v 8 rano, mel jet 10 hodin, ale nakonec jsme jeli 18 !!!! hodin, protoze se dvakrat spravovalo kolo a posledni 1/3 cesty byla jen prasna silnice, kde to slo pomalu a navic byla v jednom useku zatopena, byl tam skoro prevraceny nakladak a hrozne dlouho trvalo "situaci vyresit". Do Ban Lung jsme dojeli v pul treti rano. Tady jsme si dohodli mistniho pruvodce, ktery mluvil trochu anglicky a udelali jsme 3 denni vylet. Kolem Ban Lung je plno vesnic, kde ziji prislusnici nejruznejsich mensin. Prvni den jsme jeli na motorkach (my jako spolujezdci) nekam a odtud asi 7 hodin pesky pres vesnice, v jedne jsme prespali u lidi. Vesnice: chudoba, domy na drevenych sloupech, pak teprve podlaha ze dreva nebo z bambusovych rohozi, strecha casto bambusova, nekdy vlnity plech, steny prkna nebo bambusove rohoze. Pod domem mezi kulama visi hammocks (houpaci site), behaji prasata, psi, slepice, je sileny binec, odpadky. Elektrina je pouze tam, kde lidi maji generator, jinak sviti olejovyma lampama. Vari se v dome na "patre", na drevene podlaze je ctvercovy kus ztrvdle hliny a na nem ohniste, nekdy vari venku. Kominy v dome nejsou, ale steny jsou derave a dvere to nema, takze vetrani je v pohode. Jidlo: 3x denne rejze, nekdy zelenina, v jedne vesnici varili nejake lupeni z dzungle. Maso je vyjimecne- kdyz se zabije prase nebo krava (vubec je nedojej- mliko se nepije). V jednom dome meli u ohne mas": na klacku temer spalenou krysu, na druhem kus jeleni kuze a na tretim malinkou rybu (reka nebyla daleko). Lidi jsou pratelsky, deti strasne stydlivy. My jsme meli kvanta barevnych nafukovacich balonku a to je vzdycky rozvazalo. Po prvni noci jsme se na motorkach odjeli asi 30 km za mesto a odtud lodkou po rece zase docela daleko do dalsich vesnic. Tady byli lidi jeste chudsi. V lete se reka rozvodnila a dost lidi prislo o sve veci. Jedna zena s dvema malyma detma rikala, ze ztratila vsechny 4 kravy, co mela. Jinou jsme potkali asi kilometr od vesnice a tahla kmen stromu na ohen. Te zase utekl manzel, nechal ji samotnou s ditetem a neci vodni buvol ji sezral vsechnu rejzi co mela na poli a nic ji nezbylo. V nekolika vesnicich jsme videli mistni "blazny". V jedne to byl asi 6 lety kluk, ktery sedel u domu privazany za kotnik, aby neutekl. V jine byl asi 25 let stray muz, ktery byl v kleci udelane ze dreva a porad kricel, ze chce jist. Prespali jsme v dalsim dome, zase jen tak na hole prkenne podlaze v nasich latkovych pytlich. Treti den jsme pak pres dalsi vesnice jeli do Ban Lung. Vsude jsou prasne cesty z cervene hliny, strasne se prasi a byli jsme uplne cerveny od hlavy az k pate. Jezdit jako spolujezdec na motorce jde, kdyz reknes ridici, aby jel opatrne a pomalu. Jen je hruza ten prach. Ridici si berou helmu, jen kdyz videj na silnici policajta. Odjeli jsme zpatky do Phnom-Penh, tentokrat jen 12 hodin, i kdyz se zase spravovalo. Ted uz jsme na jiznim cipu v Sihanouk ville a zitra odjizdime do Vietnamu.
Zdar! Moc vzpominame.
Zdena a Ludvik

Ahoj! Dlouho jsem neposala, nejak jsem se nemohl;a dokopat.
Par dodatku ke Cambodia: vlaky tu nejezdi, je snad nejaka zeleznice, ale ne pro osobni prepravu. Takze zbyvaji jen autobusy, nakladaky, dodavky atd. My jsme jednou v autobusu vezli v ulicce dva motocykly! Taky maji skoro v kazdem autobusu video, kde rve jejich pop music- vzdycky o lasce a opousteni, nebo akcni filmy s bojovyma umenima. Hruza. Sedeli jsme primo pod reprakem.
Tak jsme se dostali do Vietnamu, dojeli jsme do Saigonu (HoCiMin). Ulice se temer nedaji prejit, jaky je provoz- hlavne motorky, je jim vsechno jedno, jezdi i v protismeru, nikdy nezastavi. Pres Hoi An jsme dojeli do Hanoi, tam pobyli a potom jsme dojeli do Sapa, coz je v SZ Vietnam, dost hornaty. Dnes je rano, sobota a my sedime v travel agency a cekame na autobus do Diem Bien Phu, ktery je blizko Laosu a odtamtud pojedeme pres hranice do Laosu.
Jezisi dnesdka teda pisu jak blbec, ta vetna stavba... Radsi skoncim a budu doufat, ze v Laosu je intertnet dostupny a napisu o cestach po Vietnamu. Bylo to dobry.
Nevim, proc se vietnamcum rika rakosnici. Zadny rakosi tu neni, vsude je jen bambus. Takze budto jsou bambusovnici, nebo je bambus druh rakosi?

Kdybych se v Laosu nedostala k internetu, tak preju vsem krasne vanoce a vsechno nejlepsi do noveho roku!!!!!!!!
Autobus uz asi jede, utikam.
Zdena

Tak jsem se nadocekavani brzo dostala k internetu. Jsem ve snad jedine kavarnicce v mestecku Diem Bien Phu a je tady Wi-Fi. My bohuzel zadny laptop nemame, ale majitel mi pujcil jeho.
Nase cesty po Vietnamu:
z hranic s Cambodia se do Saigonu jede nekolik hodin autobusem pres deltu reky Mekong, kde je miliony lodi a rybarskych lodicek, na nekterych lidi evidentne zijou. Nevideli jsme nikde rybarske pruty, tady hazeji kulate site se zavazima po obvodu nebo maji z prouti upletene paste doutnikoveho tvaru. Provoz na silnici byl sileny celou dobu. Plati pravo silnejsiho a vetsiho, ridici temer nepretrzite troubi. Jen za nasi cestu, ktera trvala asi 8 hodin jsme videli 4 nehody (kolo, 2x motocykl, osobni auto). Vecer jsme dojeli do HoCiMin, kteremu se porad rika Saigon. Druhy den jsme brousili po meste, museli jsme videt Army Museum, Americkou Ambasadu (slavna cernobila fotka s helikopterou na strese ambasady, ktera odvazi zamestnance a lidi z Vietnamu v 1975?, kdyz koncila valka), byvaly presidentsky palac, kde na konci valky projizdely branou tanky ze severniho Vietnamu....Dalsi den jsme jeli na organizovany vylet do Cu Chi tunelu a do chramu Caodai. Tunely Cu Chi jsou asi 70 km od Saigonu a vybudovali je mistni lide, kteri sympatizovali se severnim Vietnamem. Protoze se je jizni Vietnamci a Americani snazili zlikvidovat bombardovanim a pozemnima utokama. Mistni lidi pproto vykopali asi 200 km tunelu, kde se jednak schovavali pred nalety, ale taky tunely pouzivali k tomu, aby se "nepriteli" dostali do zad a mohli ho nicit. Tunely byly 60x80 cm a misty se v nich museli plazit po brichach. My jsme mohli prolezt jednim, ktery byl dlouhy 100 m a byl zvetsen pro turisty. No, prolezalo se ve drepu a to jen tak tak. Chytre udelali pro turisty nekolik unikovych chodeb, ja jsem unikla asi po 20 metrech, moc mi v tom tesnem prostoru dobre nebylo. Nemohla bych teda urcite bojovat za HoCiMina. Pak jsme videli plno desivych pasti, ktere vesnicani na jizni Vietnamce a US strojili. Vetsinou to byly nejake padaci dekly v zemi hezky zamaskovane a na dne ruzne bodce- z bambusu nebo z hrebiku. Byly to vlastne puvodne pasti, ktere pouzivali na tygry a jinou havet a jen je uzpusobili na lidi Nas pruvodce mluvil docela dobre anglicky, byl puvodne ucitel anglictiny nekde v delte Mekongu a samozrejme patril k Jiznimu Vietnamu a daval to velmi jasne najevo. Cela dokumentace u tech tunelu, vcetne kratkeho filmu, ktery ukazoval zle americany a zlateho "strycka Ho" byla tezka propaganda socialistickeho Vietnamu. Druha zastavka na nasem vylete byla v chramu nabozenstvi caodaizmu. Je to smichanina buddhismu, ktestanstvi a ja nevim ceho jeste. Chram, ktery jsme navstivili je jejich hlavni. Bylo to cele divne, videli jsme kus jejich bohosluzby, i kdyz nevim, jestli nejakeho boha maji. Papeze ted zrovna nemaji, protoze jim pred par lety umrel a nikdo jiny se nenasek, kdo by byl tohoto postu hoden. Lidi musi na bohosluzbu 4x denne (v 6, 12, 18 a 24 hodin). V chramu je poradkova sluzba, ktera verici radi do vyrovnanych rad s presnymi rozestupy (nejsou tam lavice ci zidle), verici maji bila roucha, kdyz jsou uz "zaslouzili", maji je zluty, cerveny nebo modry a stoji v prostrednich radach. Na balkone byla mala kapela a asi 10 zpevaku, kteri neco "zpivali" a dole v chramu verici kleceli a v praviudelnych intervalech se dotykali celama podlahy. Pry maji svuj vlastni jazyk, kteremu nikdo nerozumi. Venku byly tisice bot, protoze do chramu musi bosi. No, nevim...
Cely kostel byl strasne barevny, ruzove sloupy omotane drakama, barevne kvety, malovany strop se stribrnyma hvezdama, proste barvy, kam se podivas.
Ze Saigonu jsme odjeli do Hoi An, krasne male mestecko, ktere bylo oaza po meste s milionama motocyklu. Mestecko bylo plne malych domku, uzke ulicky, reka, klid. Kousek od mesta byly pozustatky chramoveho komplexu My Son z 10. az 13. stol, postaveny za Cham empire. Cely komplex byl uz castecne pohlceny dzungli. Celou dobu na tam prselo, ale o to to byla zajimavejsi.
Dalsi nase zastavka byla Hanoi, tady jsme meli tu cest videt mauzoleum, kde je HoCiMin (dovnitr jsme nesli) a navstivili jsme jeho muzeum, kde jsme videli jeho sandaly a brejle! V Hanoi je zachovana puvodni francouzska veznice, kam Francouzi zavirali Vietnamce v dobe, kdy Vietnam byl jeste jejich kolonie. Za valky ve Vietnamu zde byli vezneni americti zajatci (jednim z nich byl John McCain). Vystava ve veznici byla zase strasne propagandisticka. Byly tu vystavene fotografie typu: prouteny kosik a kolem par vietnamcu, pod tim legenda, ze francouzsti veznitele nuti vietnamske vezne jist maso jejich soudruhu (to maso bylo v tom kosiku). Nebo fotka americkych zajatcu, jak vesele hrajou kosikovou na vezenskem dvore, jak maluji vanocni prani a delaji vanocni vyzdobu ve veznici, jak je o ne moc dobre postarano, jak maji veskerou lekarskou pomoc apod.
Z Hanoje jsme odjeli na SZ do horskeho mestecka Sapa, ktere si Francouzi postavili, aby si sem mohli jezdit odpocinout a nadycht se chladneho horskeho vzduchu. Nyni uz tu moc francouzskeho neni, skoro vsechno bylo kolem valky zniceno.
Tak. Uz jsem napsala dost. Pokracovani o Sapa a nasem dalsim putovani priste.
Jak se predvanocne mate? Dejte vedet! Jsme zvedavi na jakekoli informace!
Zdravime Zdena a Ludvik , co maji dnes 9. vyroci svatby. Rano jsme to oslavili instantnima nudlema.K veceri asi bude rejze.

Right now we are in Laos. I think my last email to you was from Cambodia, from Siam Reap. After that we visited Phnom-Penh (capital)- there are museums showing Pol-Pot regime and its atrocities (the cruelest prison with its torture chambers, or Killing Fields with mass graves). From P-P we took a bus to NE Cambodia, Ratanakiri province. The bus ride was supposed to take 10 hours, in the end it was 18 hours!!! Several repair stops and finally the last third of way was only dirt road that was at one part flooded, everyhing turned into red colored mud and on top of it there was half overturned truck in the middle of the way. We had to wait there for about two hours for the road to be cleared. Half of the time our bus stayed in the middle of the water and who wanted to go pee had to take shoes off and wade away through the water and mud. This was happening around midnight. All the time there was a DVD player on playing pop music very loudly (speakers were placed right above our seats). Our bus was full up to the roof with people and baggage (there were only 4 of us white) and we carried even two motorcycles (in the isle). We arrived at our destination at 2,30 am. Two days later we did a 3 days hike-motocycle-boat ride trip with a guide through some remote minority villages around Ratanakiri. The poverty there is unbelievable. Wooden structures with thatched roofs and walls, mostly standing on stilts. People cook either outside or inside. The floor is made from bamboo and in the corner there is 2x2 ft square of dried mud and there they build fire gfor cooking. Mostly rice, sometimes greens from the forrest. Meat- we saw a rat, fish and pig's skin on a stick, already charred. One woman lost her all four cows during floods, her kids dresses in rugs, dirty. Other woman's story- her husband abandoned her and somebody's water buffalo ate all her rice from the field and she and her daughter doesn't have anything left. Small boy who is "crazy"- retarded? tied at this ankle to the hut. In other village another "crazy" man locked up in a wooden cage, yelling that he wants to eat. And so on and on.
The next journey was to south Cambodia where we crossed border to Vietnam. Two biggest cities- Saigon and Hanoi are crowded, polluted, horrible traffic, you cannot almost cross the road because of motorbikes that are everywhere all the time. We visited some interesting places there like Cu Chi tunnel that Vietcongs built during the Vietnam war to fight the South and US - about 200 km net of tunnels that I cannot fit in. After that we stayed couple of days in Sapa in Northern Vietnam and we climbed the highest peak of Indochine, Fansipan, 3143 m.(10,380 ft). It was 2 days trek, we stayed overnight at a small cabin with big draft and very thin sleeping bags. But we survived the night and reached the summit the next day. My leg muscles stayed sore for 4 days.
From Vietnam we went to Laos, for two days we took boats instead of buses. It is good because in this part there are only dirt roads and it means dust and dust and dust. And slow ride and a lot of construction sites with delays. From the river we can see a lot of villages, fishermen, women collecting weeds from the river, wooden canoes and overall it is more enjoyable.
We will probably stay in Laos for Christmas, New Year looks like somewhere in Northern Thailand. We will see. Our memory cards are bursting with pictures, I would gues we are somwhere around 10,000 pictures. I cannot imagine the editing when we get back.

jeste dve nedele a pofrcime do laosu...
jinac ludvo,ja ti musim voponovat vohledne toho tichyho prohniti cinskyho komunizmu-bohuzel-pac co tu tak sleduju,tak krome volnyho cestovani jim ty zrudy umoznujou vsechno...
zahltili je konzumem a to je sakra porce dobryho zradla-se mrkni po svete,kde se proti nemu nekdo bouri :-)))
a ted du na vecu-psa si nedam,i kdyz jich tu v klecich maj az beda...

Vanocni pozdraveni vsem! Tady posilam maly darek pod stromecek:
Pokracovani nasich cest:
Mestecko Sapa v SZ Vietnamu je plne lidi z okolnich vesnic, kteri sem prichazej za "obchodem". Ve vetsine vesnic kolem Sapy ziji prislusnici mensiny "Hmong" ktera je myslim puvodem z Laosu. Interakce s nimi vypada takhle: vyjdes na ulici a uz jsou u tebe dve Hmongky v krojich, na zadech nuse, ze kterych jim trci slozeny destnik a snazi se ti prodat ruzne textilie. Ty reknes, ze dekuji, ne a ony za tebou jdou nebo poklusavaji po zbytek dne (to trochu prehanim, ale v podstate se jich neda zbavit. Kdyz to vzdaj, znamena to, ze chvili jdes sam a tim padem se na tebe po par krocich prilepi zase jine). Takze kdyz jsme si sedli na kafe (ktery se tady skoro neda pit- je nejak divne prazene a jeste daji do nej slazene kondenzo) do kavarnicky na ulici, pozorovali jsme prochazejici se skupuinky turistu a na nich prilepene vesnicanky v krojich. Obcas se nejaka odpojila, sedla si na obrubnik, sundala ze zad dite a nakojila- prebalila- ci cokoli bylo potreba udelala. Deti nosi na zadech ve strasne slozitem zabalu (nekolik pruhu latky, nektere pruhy maji uvazovaci popruhy).
Rozhodli jsme se udelat silenou vec- domluvili jsme si dvoudenni vyslap na nejvyssi horu Indociny, Fansipan, ktera meri 3143 m. Meli jsme pruvodce, ktery umel trochu anglicky, ale mel tak sileny prizvuk, ze jsme mu temer nerozumelia pak jme meli nosice (zmekcili turisti), ktery nesl jidlo a spacaky a karimatky. No, spacaky s karimatkama moc nevazily, protoze neco tak slabyho a lehkyho jsme uz dlouho nevidela. Zacali jsme vystup nekde v 1600 m, a pozdeji odpoledne jsme dorazili do mista, kde jsme prespali. Byla tu postavena bouda z vlniteho plechu. Mela par nevyhod: steny koncily asi 50 cm nad zemi, takze pod domem uzasne profukovalo a dvojdilne plechove dvere nesly zavrit, takze skoro celou noc litaly ve vetru a praskaly o dum. Vevnitr byla podel dlouhych sten postavena dve dlouha plata z bambusovych rohozi asi 70 cm nad zemi a na tom jsme spali. Vecer a cast noci foukal sileny vitr a jak steny domu nebyly az k zemi, tak jsme cejtili docela pekny pruvan. Zima trochu byla. Rano byla na zemi jinovatka. Krome nas dvou tu bylo jeste par skupin turistu se svymi pruvodci a nosici. Pruvodci a nosici spali ve sve chaloupce, ktera byla cela z bambusu, v ni i varili na otevrenem ohni veceri a snidani. Domek nemel zadny komin, takze v nem bylo coudu plno, ale chvili jsme sedeli kolem ohne (topilo se suchym bambusem) a aspon jsme se trochu ohrali. Rano jsme vyrazili asi v 7 hodin smerem k vrcholu. Cesticka byla silena, lezlo se v podstate bambusovym lesem, pres balvany, po zebrikach, ach jo. Nekolikrat mi bylo do place, kdyz jsem si predstavovala tu cestu dolu. Ale meli jsme uzasne pocasi, bylo jasno a krasny vyhled. Vrchol jsme pokorili a dolu se pak ve zdravi dostali. Jen me nohy bolely jeste 4 dny.
Ze Sapa jsme odjeli pres Dien Bien Phu do Laosu. Jeli jsme malym mikrobusem (8 bilejch a 6 Vietnamcu). Vyjeli jsme v 5,30 rano, poloprazdny a do hodiny byl mikrobus plnej- sedadla, ulicky, strecha. Lidi, pytle, kose, krabice. Cesta k hranici byla asi 35 km, uzka kroucena asfaltka do hor, ujeli jsme ji asi za hodinu a pul. Horrr nastal po vjezdu do Laosu, protoze asfalt zmizel a byl nahrazen prasivou cervenohnedou hlinou. Silnice byla asi 4x zavrena- budto kvuli sesuvum pudy (nad silnici byl strmy svah nahoru, na druhe strane strmy svah dolu) nebo ze silnici opravovali nebo rozsirovali. Tak jsme treba dve hodiny stali a pozorovali bagr a buldozer, jak hrabou a vysypaj hlinu, trhaj bambus, kacej stromy atp. Tohle se tahlo po 75 km. Cesta mela trval 7 hodin, nakonec trvala 12. Chceteli se naucit trpelivosti, jedte do Asie! Cesta ale ubehla docela rychle i diky hudbe, kterou nas ridic zasoboval. Hral stare flaky z diskotek ze 70. let. Typu: "Show me your motions, s'alalalala, show me your mo-o-tions s'aaalalalalala" nebo "She's crazy like a fool...", nebo Babylon, Belfast atp. Rvalo to strasne, zkouset to prekricet necim smysluplnym z iPodu nemelo vyznam. Ale prezili jsme to. Vjeli jsme do Laosu!
Do male vesnicky na rece Nam Ou, po ktere jsme dalsi den rano vyrazili na dvoudenni plavbu po proudu do mestecka Luang Prabang. Z reky jsme videli spousty vesnic, dost chudych, drevene domky na kulech, steny a strechy z bambusu, zadna elektrina, pokud nemas generator, pristup jen po rece. Ale vypadalo vsechno tak klidne a v pohode. Lidi v rece vybirali vodni rasy, lovili ryby, zalivali policka, ktera maji primo a brehu, pasli vodni buvoly, jezdili po rece na kanoich, nikdo nespecha, spat se jde, kdyz je tma, deti si hraly na brezich a koupaly se, mavaly na nas... Ja vim, vypada to z dalky strasne romanticky, ale zivot to musi byt dost krusny.
Luang Prabang je mestecko hodne turisticke, plno obchodu se suvenyrama, restaurace atd. Je tu plno buddhistickych "wat"- nevim jak to nazvat- je to maly temple, zije u nej par mnichu. Mozna klaster?
Z Luang Prabang jsme vyjeli zase lodi (jak jinak) po Mekongu proti proudu do Thajska. Tady jsme ted. Laos jsme trochu osidili, nejeli jsme do jizniho Laosu, ale clovek nemuze vsechno. Chceme videt severni Thajsko a tak ta cesta, kterou jsme jeli se nam hodila nejvic.
Dnes jsme v Chiang Rai, zitra jedem autobusem do Chiang Mai, kde chceme stravit Stedry den.

TAKZE:

Prejeme Vam vsem a vasim bliznim klidne a spokojene proziti vanocnich svatku a do Noveho Roku vsechno nejlepsi!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zdena a Ludvik

Jo vo tomto bych mohl mluvit dlouho. Zradlo musi bejt, ale ja osobne radsi budu o suchem chlebu a vode a nebudu myt nad sebou nejakeho zasraneho diktatora ktery ME bude rikat co smim a nesmim.

Give me liberty or give me death!

Ludvik

No nejlepsi je mit svobodu a zradlo a jeste velice dobre zradlo.
:p)

jeste jednou diky za zajimave reportaze a vsechno nejlepsi do noveho roku, Ludviku a Zdeno!

Vase Kopretinka

Vaše Kopretinka

Jo kupte si posledni cislo The Economist, roku 2009. Je tam par dobrych clanku proc stoji komunisticke zeme za hovno.

Ja nemam rad diktatory jako treba v Burma, ale ty ktere jsou ze zemi jako Cina, Rusko, Vietnam a Laos mam obvzlaste v nose.

Ono totiz Lojzo moc nejde o prosperitu, te se clovek za chvili nasiti a ztloustne a zlenivi.

Jde o ty svobody, narok na zivot a stesti. Pripomina Vam to neco?

Jde jeste o vice ale na to neni zde misto.


Ludvik

kONEČNĚ lUDVO NĚCO OD TEBE, CO SE DA PODEPSAT.
TAK PĚKNY VANOCE A NOVEJ ROK A AT Z TEBOU TA ZDENA VYDRZI.

a at vas moc lidi nevoli komouse, politikari at moc nekradou, a at lide jsou hodni a tolerantni na sebe a at vam tam zase bratri neprijedou s tanky osvobodit a pobarbarstit.

At se narod vzdelava, nebot jen hlupaci si dovedou vymyslet nejakou volovinu a pak jsou presvedceni ze je to to nejuzasnejsai na svete a neposlouchaji jine kteri jim to rozumne vyvraceji.


Ludvik

Jo jeste v posledni cislo The Economist, roku 2009 si prectete "A Ponzi Scheme that works" Mozna ze poznate neco noveho o USA. Mozna ze i nas expert na Ameriku pan Meles se neco priuci.

Ludvik

Tak Vas vsechny vanocne zdravime! Doufam, ze jste prozili krasne svatky, kapri kosticky se nikomu do krku nezasekly a Jezisek byl bohaty!

My jsme si dali k vanocum jizdu na slonu. No. Mel na zadech privazanou lavicku. Vylezli jsme nejdriv na asi 3 m vysokou konstrukci ze dreva a z ni na lavicku prelezli. Slonovi sedel za krkem jeho "mahud" (osetrovatel=pecovatel=vodic) a po te, co slona nekolikrat zezadu kopnul bosyma nohama do usi, slon zafuc'el a vyrazil. Prvnich 5 minut jsem si nebyla jista, jestli nemam mahuda poprosit aby zastavil a nejak me dostal dolu (nevim, jak), abych se mohla vyzvracet za krovim. Silene to totiz hazelo a drncalo, i kdyz slon sel celkem plynule a pomalu. Pak jsme si na to ale zvykli a zbytek jizdy jsme absolvovali v pohode. Nejmin to hazelo, kdyz sel rekou. Nedovedu si predstavit, jit s Hannibalem pres Alpy. Jeste pred touhle kratochvili me Ludvik donutil, abych si kolem krku a ramen nechala namotat asi 4 metry dlouheho hroznyse, tlusteho jak stehno. Ze pry to bude hezka fotografie. Ten had byl tezky jako hrom. Neni ale vubec studenej, ma hladkou a teplou kuzi. Myslim, ze nejakou dobu ted pockam, nez se zase necham do neceho namontovat. Druha cast vyletu (prvni cast byla slon) byla cesta do nekolika mensinovych vesnic. Byly vsechny hrozne turisticke. Kdyz jsme prijizdely k prvni, tak jsme videli z bambusu postavene pulty s "domorodym" zbozim a jedna zenska, sotva uvidela nase auto se zacala strasne rychle oblikat do kroje, aby vypadala "autenticky". O kousek dal si stara zena ruchle umotavala tluste cigaro a cpala ho do bambusove vodni dymky a volala na nas:" foto! 30 baht!" (thajska mena). Tuhle "vesnici" jsme rychle probehli a jeli dal do dalsich. V jedne zila mensina- utecenci z Burmy, myslim jejich mensina se jmenuje "longneck Karen". Zeny nosi kolem krku kovove spiraly, coz jim dela "dlouhe krky". Zacinaji s holcickama, kdyz je jim 6 let a namotaji jim kolem krku spiralu z asi 0.5 cm tlusteho dratu. Namotaji ji 6x dokola a tak udelaji celkem 6 prstencu. Jednou za rok to cele sundaji a namotaji novou s tim, ze pridaji jednu otacku (tim 1 prsten). Naposledy se cela vec vymeni, kdyz je zene 25 let. Takze zeny konci s 25 patrovou spiralou kolem krku. Podobnou vec nosi i pod kolenama. Mohl jsme si tu celou spiralu potezkat, nosit bych to teda nechtela. Je to pekne tezky. V podstate nemuzou hybat hlavou, otacet se musi celym telem. Tahle mensina zije v Burme, jak uz jsem psala, jsou tam pronasledovani rezimem, tak se snazi utikat do Thajska, kde dostanou status "bezence". Je problem, kde je usadit, tak nasli pro ne misto tady u Chiang Rai, na pude, ktera patri armade. Ziji ve vesnici, vydelaji si nejake penize diky "turistum", nesmi vesnici opustit, ani jet treba na trh do mesta prodat co vypestovali nebo vyrobili. Ale asi je to pro ne porad lepsi, nez zustat v Burme.
Vanoce jsme stravili v Chiang Mai, kde jsou desitky buddhistickych "wat". Nasli jsme irskou hospodu, ktera nabizela veceri 25.12., tak jsme se nacpali krocanem, nadivkou, brusinkama a opecenyma bramborama! Moucnik byl silenej- anglicky vanocni pudink a jeste neco, strasne sladkeho, na co se mazalo "brandy butter"- preslazene ochucene maslo . Zlate ceske VANILKOVE ROHLICKY!!!
Dnes uz jsme v Sukhotai, smerujeme na jih do Bangkoku. Je vic a vic vedro (to bych psat nemela).

Takze si uzivejte vanocni atmosfery a stromecku a cukrovi a napiste!

Zdena a Ludvik

Ahoj Zdeno a Ludvíku,
dlouho jsem na vás nereagovala.
Teď mám v čase povánočním tu potřebu vám rovněž, jako už to udělali přede mnou jiní, poděkovat za vaše postřehy z cest. Jsou úžasné :-)

Ludvíku, doufám, že Zdena dostala od Ježíška i v těch dálavách něco moc hezkého, je to jistě báječná ženská.

Mějte se fajn

Hela

A nejspíš i skromná,, Tak jí ten Ludva asi nic nenadělil..

No Ludvo to byl joker, nic ve zlim

samo ludvo,s tim co rikas se neda nez souhlasit :-)))
jen si nejsem jistej,ze si to ti ubozi cinani nekdy uvedomej,pac tu jede centralni planovani,vo kterym se mohlo soudruhum odkudkoli jen zdat :-(((
a rceni AT SI C.M.L. TRHNE NOHOU tu jen tak neuslysis...

tak hodne pohodovej ten s nulou na konci vsem a HLAVNE AT SE DARI!!!

navice je detska doktorka tak to se mnou umi. Doposud me krystyr dat nemusila, (ja se jich vzdy jako kluk bal ajnsto me s nimi babicka vyhrozovala kdyz budu zlobit).

No zene jsem nedal nic, to na cestach nejde, ale ona me presto dala taflicku cokolady. Mozna muj darek bude ze ji zavedu zitra do klastera kde je 15 tygru. Mnisi ji mezi ne vezmou a ja to budu, pres mrize, fotografovat. Snad ti tygri budou nazrani.

Ludvik

nazdar ty vostudo,

tak sem tu v laosu potkal ty mlady holky,cos jim hlasil cest praci a salutoval jako pionyr :-)))
ten chlap,co tam kousek vod nich postaval s kolem ti nenafackoval jen proto,ze te mel za naprostyho senilaka :-)))

No ja drive se ptal Cechu jestli prijeli s Cedokem a nekdy jsem jim oznamil ze ja Cechem byval take. Zena rikala ale ze to neni slusne, tak ted Cechy jiz jen poradne zdravim. Vetsinou nevedi co rici a lapaji po vzduchu. Jeden ale me odpovedel pohotove "Az na veky" a ja dodal "Amen". Snad do pekla za to nepujdu. Ale mel bych.

Jinak zenu tygri nesezrali. No ja tam vlezl mezi ne take kdyz jsem to schledal ale nebylo to moc prijemne, vsak uvite foto asi za 1/2 roku. Zdenka mela tygry rada, tak se snad v Africe necha premluvit na lvy nebo krokodily.

Zitra of to Burma.


Ludvik

Po dlouhe dobe posilam dalsi zpravu.
Chybi par dni z Thajska, nez odletame do Burmy, kde jsme ted. Nase posledni dny v Thajsku byly klidne, stravili jsme den v Suchotai, kde bylo ve 13. stol. mesto, nyni uz polorozpadle chramy prorustajici travou. Objizdeli jsme tenhle obrovsky areal na pujcenych kolech. CHCES-LI POZNAT CO JE DRINA, PUJC SI KOLO UKRAJINA!!! Ale slo to, ja vzdycky prehanim. Po Sukhotai jsme odjeli do Bangkoku a odtud si udelali 3 denni vylet. Je to pohoda jet jen s malym batuzkem, kde je jen fotoaparat a kartacek na zuby..
Nejdrive jsme jeli do oblasti, ktera je protkana vodnimi kanaly, na kterych jsou trhy- ovoce, zelenina, samozrejme suvenyry- vsechno prodavane z drevenych kanoi. I varene a smazene dobroty- vari se primo na lodi. Tak to byl pohodovy vylet. Odtamtud jsme odjeli mistni dopravou (nacpany autobus bez klimatizace, venku vedro k padnuti) do Kanchnaburi. Je to misto, kde projizdela "Death Railway", kterou se Japonci rozhodli postavit za 2. sv. valky. Spojovala Thajsko s Burmou. Staveli ji desetitisice valecnych zajatcu- hlavne z Australie, taky Holandani a Anglicani a samozrejme mistni. Tady v Kanchanaburi je slavny most pres reku Kwae (kniha a film). Navstivili jsme muzeum, kde byla obrovska vystava veci, fotografii a plno faktu o tehle neslavne proslule zeleznici. Pri jeji stavbe zemrelo 100 000 veznu. Vetsinou na malarii, choleru a beri-beri. Jeden oddil v muzeu vystavoval lekarske "pomucky". Lekari (vezni) nemeli zadne prostredky, tak improvizovali. Z bambusu deleli protezy na nohy, berle, z jednoho druhu bambusu pouzivali jeho trny misto infusnich jehel, k tomu lahev od napoje jako infuzni lahev a hadicky od fonendoskopu slouzily jako infusni set. Ze slapaciho kola vyrobili centrifugu na vyrobu krevni plazmy.
Sli jsme se podivat na vlastni most, ktery jeste stoji, na pilirich jsou jeste stopy po naletech spojencu. Pres most se da jit, ja jsem to ale vzdala asi ve 1/4, protoze jit vysoko nad rekou po zeleznicnich prazcich pod kteryma je videt reka nebylo opravdu pro me. Zadne zabradli, nic..
Odtud jsme jeli do temple, kde chovaji tygry- asi jste videli mou fotku. Velky cirkus pro turisty, ale stalo to za to. Prijimaji dobrovolniky jako osetrovatele- takze je to myslim www.TigerTemple.com nebo tak nejak pro ty, kteri by meli zajem.

Takze to byly nase posledni dny v Thajsku, ted jsme v Burme, ale o te uz dnes psat nebudu, abych vas nezavalila prilis dlouhym dopisem.

Na vsechny moc vzpominame a jsme radi za jakekoli zpravy od vas o vas!

Zdena a Ludvik

Konecne venku z Burmy, coz znamena pristup k internetu! V Burme ve mestech je sice tu a tam internet cafe, ale yahoo nebo google budto nejde vubec otevrit, nebo v kritickou chvili se prerusi dodavka el. proudu a nez majitel cafe nastartuje generator, vse je ztraceno. Parkrat se po asi 20 minutach cekani podaril email otevrit, ale casto neslo nic poslat. Tak jsem se neodvazila psat neco tak duleziteho, jako jsou zpravy z cest a rozhodla jsem se pockat, az odjedeme ze zeme. Tak od vcera jsme v Indii, v Kalkate.

Zde jsou tedy nase "Burmese Days":
Prileteli jsme z Bangkoku do hlavniho mesta Yangon (za Britu to byl Rangun). Na co jsme byli pripraveni bylo, ze v Burme neni jediny bankomat, kde by se daly vyzvednout penize. Musi se prijet s dolary. A to tak, aby vystacily na celou dobu. Vedeli jsme, ze dolarove bankovky by nemely byt ponicene. Necekali jsme ale, ze burmska vlada je tak analni a chce pouze zbrusu nove. Cokoli je "vladni"- vlaky, vstupne na pamatky, poplatky za viza (zadali jsme o indicka viza v Yangonu), letenky do Kalkaty, byt' s Air India- musi se platit jen tema nejperfektnejsima penezma. Jednou nam na nadrazi odmitli bankovku, ktera mela ohnuty ruzek. Hostely jsou trochu benevolentnejsi, ale jakmile ma bankovka na sobe neco napsaneho propiskou, nebo ma inkoustovou tecku nebo nedej boze je trochu natrzena, tak ji nevezmou ani nahodou. Zdejsi penize- kyaty se daji ziskat pouze na cernem trhu, coz znamena v hotelech nebo ve zlatnictvich. Na ulicich to neni bezpecne- koluji povesti o zlodejinach- daji min bankovek apod. Dostalo se za jeden US$ 1000 kyatu. To je jejich nejvetsi bankovka! Litr vody stoji 250 kyatu, rejze se zeleninou tak kolem 1500. Kalisek preslazeneho rozpustneho kafe 300. To pro vasi predstavu. Jejich bankovky, zvlaste 100, 500 kyatu jsou silene hadry, derave, roztrhane, poslepovane leukoplasti. Ludvikova oblibena kratochvile byla, kdyz nam nekdo odmital vzit nase dolary, tak vytahl tu nejhorsi bankovku (kterou pro ten ucel nosil) a zacal s ni mavat a zpochybnovat jejich pozadavky na kvalitu penez.
Yangon je dost velike mesto, ale v silenem dezolatnim stavu. Kanalizace je vedena v korytech pod chodnikama, je prikryta betonovyma dlazdicema, ktere se casto viklaj, nebo jich kusy, nekdy i uplne cele chybi. Tak clovek vidi, co tam tece a do ceho muze velmi lehce spadnout. Hned vedle jsou na chodniku restaurace, kde se sedi na malickych plastovych zidlickach a vesele se ji. Casto se servirujou praseci vnitrnosti- jatra, srdce, ale i streva. Silene to smrdi. Snad hur nez ta kanalizace. Mezi tim lezej a spej psi. Ulice jsou zacpane: riksi, cyklisti, motorky a priserne narvane autobusy, mikrobusy a nakladaky. Rano se mezi tim propletaji bosi mnisi v tmavocervenych habitech, kteri chodi od domu k domu a "vybiraji" jidlo. Pres den, kdyz uz nevybiraji, tak chodi obuti- ve vietnamkach, jako vsichni ostatni. To je zdejsi univerzalni obuv. Tak jsme v Yangon pobyli par dni a vydali se vlakem na sever do Mandalay. Vl;ak jel pres noc, meli jsme lehatko. Nez jsme vyjeli, byly s nami v kupe dve mistni. Po chvili ale prisel nejaky vlakovy zamestnanec a odvedl je pryc. Mistni se s cizinci nesmeji michat. V otevrenem vlaku je to jedno, v kupe to vadi. Co kdybychom byli nejaci naseptavaci! Burmska vlada se boji a je paranoidni z jakekoli narusitelske cinnosti. Vlakem jsme potom jezdili casto. je to zazitek.
Stav zeleznice v Burme je taky kapitola sama pro sebe. Nastesti jsme vzdycky dojeli. Ale kdyz clovek vidi stav koleji, tak se divi, ze po tom neco vubec jezdi. Koleje do vlnovky ze strany na stranu i nahoru a dolu. Za jizdy se ve vlaku budto mlatis ze strany na stranu, ze se neda ani chodit, nebo to drnca nahoru a dolu. Dokonce nekolikrat jsme videli i mistni zkusene cestovatele se za obzvlast divoke jizdy modlit. Pres mosty se casto jede krokem. Dvere vagonu jsou vzdycky otevrene, okna taky. V noci se da pres okno stahnout plechova roleta s dirama. Ma to vyhodu: prodavaci hlavne jidla do vlaku naskakuji a pak vyskakuji za pomale jizdy, chybejicima oknama se do vlaku nakladaji zavazadla- jedna pani nalozila oknem 7 pytlu rejze a nekolik kanystru oleje. Dva pytle se ji natrhly a tak byla rejze vsude. Ve vlacich nikdo neuklizi, to se nechava svabum a mysim za jizdy. Kdyz vlak dojede do nadrazi a vsichni vystoupi, nastoupi nadrazni psi a probehnou vagony, kde je nechany co k jidlu. Ja uz nemam strach z "global warming", ale z "global plasting". Vsechno se z vlaku vyhazuje oknama a tak podel trate je zem pokryta plastovyma pytlikama, polystyrenovyma kontejnerama od jidla, plastovyma lahvema atd. Totez se vali vsude ve meste a ve vesnicich. Lidi asi vzdycky vyhazovali, ale driv byly obaly z bambusu, listi a jinych prirodnich materialu, ktere shnily. S [plastama to tak holt neni. Jednou jsme jeli vlakem, kde z naseho vagonu se nedalo jit do dalsiho-ten nemel dvere a mezi vagonama byla dira. Tak kluci, co chodi po vagonech a prodavaji obcerstveni vylezaji za jizdy na strechu toho vagonu za nami a prechazeli ho po strese. Samozrejme ve vietnamkach. Horsi ale bylo kdyz do naseho vagonu prisel slepej starec v hadrech s zebrackou holi a sunul se ulickou mezi sedadlama a zebral. My jsme sedeli na poslednich sedadlech. Tak jsme mu taky dali nejake penize a on se sunul dal smerem k te dire a uz stal ve dverich a malem nakracoval. Ludvik uz vyskakoval, aby starika chytil, ale nekdy na nej neco houknul a on se nastesti zastavil. Musim priznat, ze mi potom v hlave bezel scenar s dost hnusnym cernym humorem. Zvlast, kdyz starik se pak u nas oprel o sedadlo a lovil z mosny svazky bankovek, ktere po hmatu tridil a pocital.
No nic. Uz jsme nejaka vycerpana. A vy uz asi taky. A to jsme jeste nezacla s nasema "burmese days". To jsem si jen dovolila pujcit titul knihy, kterou napsal George Orwell a jmenuje se "Burmese Days". Je to pribeh, ktery se odehrava v burmske vesnici, kde zije taky par indickych uredniku. Vrele doporucujem k precteni!
Tak ja budu pokracovat zitra. Burma bude jeste par pokracovani.
Vsechny srdecne zdravime!
Zdena a Ludvik

tak to je narez,
my tam nepojedem,mirime pres thajsko a malajsii do indonesie...
vcera sme brazdili kardamonove hory na motorce a povim vam,ze minovy pole nalevo i napravo ke klidu moc nepridaj :-(((
pak sme pichli a diky tomu poznali rusky mluviciho paseraka mahagonu i s jeho jednonohym kamosem-ten uz svou minu nasel...
zejtra se poplavime po rece do angkor vatu a prej to pri suchym obdobi obcas uvizne v bahne,tak se uz tesim :-)))
do indie pojedem az po sezone-jako obvykle :-)))

Jé, Lojzorybo,
tuhlenc jsem si na Tebe vzpomněla :-)
Koukala jsem na netu na videa flamenka - a objevila jsem světoznámého tanečníka flamenka Joaquina Cortéze - připadalo mi, že je Ti trochu podobný :-))).

Jinak, je to opravdu super tanečník...

Burmese days 2.

Dojeli jsme z Yangon do Mandalay, noc ve vlaku jsme prezili, nevykolejili jsme! Mandalay je nastesti o malicko klidnejsi nez Yangon. Jeden den si davame budika na 3 hodiny rano (ci to byl asi napad, Ludviku?) a nechame se odvezt mistnim taxi (malinka modra mazda, kde pasazeri nesedi v kabine, ale na malicke korbicce na drevenych lavickach) do Matamuni Paya. Je to budhisticky temple, kde kazde rano ve 4 hodiny zacina obrad "umyvani Budhy". Je to obrovsky spektakl. I v tuhle silenou hodinu je tu plno lidi, sedi se na zemi pred asi 4 metry vysokou sochou budhy (chodidla nesmeji smerovat k sose, ale pryc od ni!) a za doprovodu zpevu, hudby, zvoneni na zvon a foukani do musli je telo sochy nejdriv zabaleno do roucha a potom je prineseno male leseni, na ktere vyleze mnich, k tomuto obradu specielne vybrany a zdlouhave budhovi omyva oblicej, cisti mu usi a zuby. Potom ho postrikava vonavkama a utira rucnikama, ktere dostava od lidi. Kdyz mnich po cele procedure odchazi, lide pred jeho nohy rozprostirali rucniky, aby na ne slapal. Pouzite rucniky si lide nosi domu jako svatost. Nakonec pouze muzi smeji k jiz odrouchovanemu budhovi, dotykaji se ho a pokladaji na nej tenke listky zlata. My, zeny to bohuzel smime jen pozorovat z dalky. Kdyz ranni hygiena skonci, jeste je venku tma. V temple to ale uz zije, tak si tady muzeme dat k snidani rejzi a horky caj. Mezitim se uz rozedni a uplnou nahodou se ocitame na nadhernem mistnim trhu - od ovoce a zeleniny pres zive slepice po macety. Mne jedna zena namaluje oblicej, ze vypadam jako mistni. Plno lidi tady totiz nosi na obliceji a nekdy i na pazich nater zvany "thanakha". Je ro specielni druh stromu, jehoz vetve narezou na kusy. Toto drevo se potom na hrubem kamenu nakrouha na prach a smicha s vodou na svetle hnedou pastu. Pastou se potom natira kuze- pry to ma chranit pred sluncem. Taky pri nasich toulkach mestem narazime na mistniho holice, kde se Ludvik necha oholit (po 6 mesicich!!!) a ostrihat dohola. Nejdriv ale ukazal holici, ktere nastroje smi a ktere NESMI (ostre a spicate) pouzit. Je to obrovska udalost, lidi se sbihaji, urcite mu fousy zavidi. Tady fousy nikomu temer vubec nerostou. Tak maximalne treba 5 chlupu z jedne bradavice a ty si nechavaji rust a vypada to, ze jsou na ne hrozne pysni.
Z Mandalay jedeme dal na sever do mestecka Myitkina, ktere je -slava!- jeste klidnejsi. Odtud vlakem do mestecka Hopin a odtud do Lonton, ktery lezi u jezera Indowgyi. Cesta z Hopin do Lonton je asi 35 km, ale trva skoro 3 hodiny protoze je uzka, kroucena a vede pres hory. Jedeme mistni dopravou- to znamena Toyota pick-up, ktery ma nad kabinu a korbu vysokou nastavbu ze zeleznych trubek. Cely pick-up je zaplneny kosema, bednama, slepicema v bambusovych klecich a zbozim vseho druhu a lidi sedi nahore nad tim vsim na zelezne konstrukci, kde jsou primontovane 4-5 uzkych drevenych lavicek bez operadel. Narvalo se nas tam asi 20. Cela cesta je prasna a hrbolat. Ale prasna s velkym P. Jemnounky svetlehnedy prach v asi 5-10 cm vrstve. Takze kdyz se mijime s jinym nakladakem, nebo zpomalime nebo zafouka vitr, octneme se v oblaku prachu, ktery vleze vsude. Na konci jizdy vypadame vsichni stejne: svetlehnede vlasy, tvare, saty. Vsichni maji hroznou legraci z toho, kdyz je Ludvik fotografuje a jedina cista vec jsou jejich zuby. Teda pokud nejsou do tmavocervena obarveny ze zvejkani betelovych orechu. Stastne dojizdime do Lonton, kde je podle Lonely Planet jediny hotel. Provozovany nejakou rodinou od vojaku. Hned se nas ujme chlapik z tohoto hotelu, ktery je podle nej plny (videli jsme tam jednu burmskou rodinu, takze asi abychom se nemichali) . Pry je tu ale jeste jeden "hotel" a tak nas odvadi do opusteneho domu, kde spime my jediny. Zachod je na chodbe, voda tu netece a musi se zalevat s kyblem. Koupelna je mistnost s betonovou nadrzi plnou studene vody u ktere je polozena miska. Tak se smirujeme s tim, ze tri dny holt budeme zit pokryty prachem. Ono je to jedno, protoze dalsi den jdeme po prasne ceste k Budhovi, ktery je asi 10 km daleko. Kus cesty jdeme pesky nez se nam podari nekoho stopnout. Teda spis, nez jede neco, co nas muze vzit (ne kolo, motorka nebo kravy). Posledni kousek cesty nas bere muzskej, ktery nam sam zastavil. Ridi straslivy, asi doma vyrobeny stroj, pasazery vyhnal dozadu na naklad a nas vzal do "kabiny". Ja sedela uprostred a celou dobu jsme musela drzet nohy ve vzduchu, protoze kabine chybela vetsina podlahy a mne se rovnou pod nohama tocila tyc, ktera vede od motoru nahon pro zadni kola (nevim, jak se to jmenuje). Z motoru, ktery byl vepredu trcel nahoru vyfuk a vetsinu casu na nas foukal cerne mraky diesloveho smradu. Cesta byl skvely zazitek. Budha je v jezere a musi se k nemu motorovou lodickou, ktera je strasne vratka. Ale vse dobre dopadlo a my jsme se ve zdravi vratili a po dvou dnech stejnou cestou a stejnym nakladackem odjeli zpatky do Hopin. V Lanton se asi moc turistu nezastavi, protoze deti se nas baly a schovavaly se. Chodili jsme rano na caj a kafe do malinke restaurace, kde nic nevarili, krome caje a kafe a smazenych kusu testa. To byla nase strava. K veceri jsme chodili do vedlejsiho domu, kde meli pro zmenu rejzi se zeleninou. Nejlepsi je jit v "restauraci" na zachod - projde se domem a pak po uzke lavce z bambusu asi metr a pul nad zemi se prejde dvur k malinke latrine, ktera je postavena na kulech. Na dvore se prohanej prasata, slepice, psi a pasou se na cemkoli, co najdou. Jednou jsem videla rozcilenou slepici hnat prase pryc od kurat! A to prase fakt utikalo!
Po dvou dnech odjizdime z Lanton zase stejnym zpusobem- nakladackem po stejne prasne ceste pres hory do Hopin a odtud vlakem zpatky do Mandalay, kde se ubytujeme v guesthausu, ktery ma TEPLOU vodu a muzeme se konecne umyt od toho sileneho prachu a taky vyprat!

Zdar do priste!

ale enzilo,
ja sem take vynikajici tanecnik!!!

a sem hezci :-)))

jojo :-)
mrk :-)
dík, dneska jsem Lojzorybo Tvoji odpověď potřebovala, trochu sluníčka do toho zimního času :-)
pozdravuj Barku, jo?

rado se stalo .-)
a budu-prave tak cinim,sedi tu vedle mne a je v indonesii :-)))
mam vyridit,ze pojedem za morskejma gikanama a pak za lovci lebek :-)))
uz vis,proc ji tak miluju???